Mediální komunikace či přesněji neosobní, jednotné působení medií na lidskou psychiku je více než dvě století jedním z nejcharakterističtějších rysů života lidské společnosti. Toto působení má několik podob: dává na vědomí události, propaguje určité názory a probouzí určité emoce a hnutí.
Mediální podněty se dotýkají ani ne tak rozumu jako především emotivity člověka. Slévají se v ní dojmy ze zpravodajství, ale i ze slovesné či filmové produkce, která ostatně nezřídka sama čerpá svoji látku z mediálního zpravodajství, ba i naopak, takže rozdíl mezi konzumováním fabulací a příjmem zpráv nezřídka prakticky zaniká ve spleti informačních mýtů a podmanivě zfilmovaných událostí.
Realita, kterou vnímá jednotlivec prostřednictvím vlastních tělesných smyslů, má jakoby stále menší váhu; převažuje ta mediální, odlehlá a technicky zprostředkovaná, která se tak stále více stává látkou, pomocí které člověk vnímá i chápe nejen svoje okolí, ale i sebe samého. Životní prostor člověka je jakoby zachvacován virtuální realitou. S trochou nadsázky lze říci, že bude-li tento odliv přirozeného chápání reálného světa pokračovat, pak může nastat doba, kdy se vytratí např. i vědomí naší nejvlastnější existence jakožto rozumem obdařených tělesných bytostí dvojího pohlaví. Příznaky této ztráty se ostatně už projevují v zákonodárství či na akademické půdě, viz redefinice zákona o manželství nebo genderová studia, nemluvě o interrupcích.
Vlivem médií je totiž lidská mysl postupně zaplavována hromadnými pojmy a obecnými soudy, které nic neoznačují, nýbrž jen vyjadřují zájmy svých tvůrců. Globalizace tam, kde jde o kumulaci finanční moci, pluralita tam, kde se ustavuje oligarchie, tolerance tam, kde se potírají přirozené i Bohem zjevené pravdy apod. Vznikl tak a stále se v dějinách rozvíjí jakýsi schématický a fiktivní svět, který je znetvořeným obrazem skutečnosti; umělé životní prostředí lidské duše, ve kterém se jednotlivci stále hůře dorozumívají a stále méně chápou sami sebe. Přetahování stoupenců levicové či pravicové politiky je jen jednou z ukázek tohoto stavu. Tato a podobná mediální klišé totiž opravdové lidské soužití ani porozumění neumožňují. Nabízejí jenom nástroj skrytého prosazování vlastních zájmů.
Pojem lidské přirozenosti je zejména moderní psychologií a sociologií stále více odsouván stranou jako něco nepřípustného. Tím méně se pak bere v potaz prvotní hřích člověka čili chybné historické směrování člověka, poznatelné teprve vírou. Hříchem kontaminované chápání sebe samého vede k rostoucímu nevděku, bezcitnosti a odcizování vědomí, které se vyhýbá pravdivému a uctivému kontaktu s realitou nejen okolního světa, ale i vlastního těla. Zřejmě tento proces označuje Katechismus katolické církve slovy „náboženský podvod“, který předstírá, že lidem přináší řešení jejich problémů za cenu odpadnutí od pravdy (srov. KKC, 675).
Média rozněcují v člověku jeho zaujetí sebou samým až k sebeoslavování, které však protiřečí oslavování Boha a Jeho Mesiáše. Západní média jsou zachvácena iluzí blížícího se a definitivního, lidského řešení problémů lidstva. A před pokušením této mocné iluze nejsou uchráněni ani členové církve.
Mezera, kterou média vykazují, pokud jde o uznání Boží existence, proto není nahodilost, nýbrž součást plodů dějin lidské přirozenosti zkorumpované hříchem. Nelze ji zcela vyplnit náboženským obsahem a bylo by naivní slibovat si vítězství na této frontě. Není však třeba ani propadat depresi, protože skutečný boj probíhá tam, kde jeho průběh lze ovlivnit.
Jediný skutečný nepřítel člověka je ten, proti kterému média nikdy nebrojí, a proto je třeba odporovat každé probouzející se nepřátelské emoci vůči komukoliv.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
