Rádio Vaticana

Film Most přes řeku Kwai z roku 1957 je jedním z oněch filmů, které pro své nadčasové poselství zůstanou stále aktuální. Děj se odehrává za Druhé světové války v Thajsku. Pojednává o pluku britských vojáků zajatých v džungli Japonci, kteří je chtějí použít jako otroky při stavbě dřevěného železničního mostu přes řeku Kwai.

Tomu se postaví jejich naprosto čestný a nezlomný plukovník Nicholson, který trvá na ženevské konvenci z roku 1929, totiž aby důstojníci nepracovali spolu s vojáky, ale jim veleli. Nicholson neustoupí i přes trýzeň, kterou si jej Japonci snaží podrobit a zlomit. Nakonec přece jen dosáhne svého. Jelikož Japonci nemají ponětí o stavbě mostů a ani nedokáží organizovat práci vojáků, vše nakonec svěří Nicholsonovi s jeho důstojníky. Železniční most je tak včas a vysoce kvalitně postaven.

Do toho v nedaleké thajské vesnici přistává sabotážní komando téže britské armády s úkolem nový most zničit. V osudný den, kdy je stavba dokončena, při své poslední obchůzce plukovník Nicholson zpozoruje, díky opadlé vodě v řece, výbušninu umístěnou komandem na pilířích mostu. Destrukci mostu se snaží překazit. V následném boji se komando musí stáhnout, stačí ale smrtelně zranit právě plukovníka Nicholsona, jehož bezvládné tělo padne zrovna na spouštěcí mechanismus třaskaviny, která exploduje a právě dokončený most přes řeku Kwai vyhodí do povětří.

Film působivě předvádí, jak destruktivní je nenávist. Nicholsonovi záleží na tom, aby se ze zajatců nestali otroci, nýbrž aby si nejen důstojníci, ale i pěšáci zachovali lidskou důstojnost. Přesvědčí nepřítele o lidských kvalitách svých lidí, kteří smysluplnou činností najdou sílu přežít. Budování mostu je doslova konstruktivní a skýtá v sobě i symbolický význam. Most překlene propast v džungli, ale i v džungli lidských vztahů. Výraz obličeje japonského velitele zajateckého tábora vyjadřuje údiv nad tím, s jakým umem a zápalem se dovedou podrobení vojáci nasadit pro stavbu mostu. Britské komando, vyslané s cílem zaútočit na nepřítele i za tu cenu, že při tom zničí vlastní lidi a i jejich dílo, které mohlo posloužit ke smíření, je vtaženo do víru absurdity: Nakonec ničí britské komando nikoliv společného nepřítele – Hitlera a jeho japonské spojence, nýbrž zajaté členy vlastní armády!

Snad právě pro absurditu lidského počínání tak sugestivně vylíčeného se mi děj tohoto filmu vynořil v mysli, když jsem meditoval liturgické texty 26. neděle, ve kterých jde o žárlivost, řevnivost a závist – absurdní obzvlášť tam, kde se týkají duchovního života. Je to strach, že ten druhý mne připraví o mé místo, výjimečnost, či moc? Proto je dnešní neděle, která navazuje na svátek sv. Václava, velkou výzvou k modlitbě za zdravé vnitřní zakotvení a za pravou motivaci v duchovním snažení.

Žárlivost je ne-ctnost, stará jako lidstvo samo. Už Kaina vedla k bratrovraždě Abela. Mojžíš, 1300 let před Kristem, stejně jako sám Ježíš, musí umravňovat žárlící pomocníky, kteří nesnesou, že Duch vane, kde chce: „Jan řekl Ježíšovi: ,Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.‘ Ježíš však řekl: ,Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.‘“ (Mk 9,38-43.45.47n.)

Úzkoprsost nás sužuje i dnes. Mezi profesory panuje řevnivost jako nepřejícnost vědeckých úspěchů a oblíbenosti u studentů. Je příslovečná u kleriků, kteří si navzájem závidí pastorační úspěchy a uznání farníků. Závist je nejhloupější neřest: nic pro sebe nevyzíská než špatný pocit a pokažené vztahy.

Závist je obsažena ve výčtu osmi hlavních neřestí, zatímco ve starobylém seznamu osmi základních zlých myšlenek výslovně uvedena není. Vyskytuje se tam však pod pojmem smutek – nad úspěchem druhého. Postavme si natvrdo otázku: přeji spolubratrovi/spolusestře například mediální popularitu? Dokážu mít radost z úspěchu druhého v boji za dobrou věc? Nebo to neuznám jen proto, že ten, komu se tleská, nejsem já, a začnu pak zveličovat to, co v zápalu pro věc nedotáhl myšlenkově dokonce, nebo naopak přehnal? Bojím se snad, že když něco duchovního pěkně vyjádřil někdo jiný, na mne už nezbude nic, čím bych oslnil já?

Kniha Numeri nám líčí, jak Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z Ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům. Když na nich Duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení. Dva muži z nich, Eldad a Medad, zůstali v táboře. Nevyšli však do stánku úmluvy a dali se do prorokování v táboře. Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v táboře.“ Jozue, Mojžíšův služebník, řekl: „Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!“ Mojžíš mu odpověděl: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému Duchu na nich!“(Nm 11,25-29)

Mojžíš se tu jeví jako skutečnýleader, který své výsadní postavení vyvoleného, ke kterému mluvil Hospodin tváří v tvář, nechápe jako osobní privilegium, ale jako pověření. I plukovník Nicholson fascinuje svou houževnatostí, se kterou se domáhá práva pro své důstojníky, za které je ochoten i trpět, protože si je vědom své zodpovědnosti za ně. Že nakonec dá i svůj život, není než potvrzení celého jeho životního postoje: sloužit druhým.

V duchovních věcech sloužit znamená kralovat. Království Boží však není z tohoto světa – je tam vše jinak a první tam budou ti poslední. Zatímco se apoštolové hádají o prvenství a čestná místa, si Ježíš obléká zástěru, aby každému z nich prokázal tu nejnižší službu mytím nohou. Krátce před tím jim předal už celého sám sebe v eucharistii, brzy jim předá moc odpouštět hříchy a nakonec jim daruje i svého Svatého Ducha, v němž chce, aby konali dokonce ještě větší věci než On sám! Mojžíšovo prorocké přání „Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému Duchu na nich!“ nachází tak svůj smysl a cíl.

Ducha Božího se nelze zmocnit. Duchu se lze jen dát do služby a nechat se jím vést. Duch vane a vždy bude vanout tam, kde chce – a nemusíme tomu vždy rozumět. Nesmíme proto ale bořit mosty, které jiní vystavěli nebo odstřelovat ty, kteří se po nich odvážně vydali. Jinak by na nás platila tvrdá slova, která slyšíme v dnešním druhém čtení: „Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání.“ (Jak 5,1-6)

Svatý Václave, Kyrie eleison!