Nový portál Vatikánského rozhlasu

Neexistuje dnes asi svízelnější téma než nerozlučnost manželského svazku. Proč se téměř každé druhé manželství rozvádí, nejsou s to objasnit ani psychologové, ani sociologové. Tento trend postihl i křesťany. Právě pro ně má rozvod nejzávažnější důsledky. Očekávají tedy právem od Církve pomoc. Ta se nemůže vyčerpat v připomínání manželské morálky, ale musí nabídnout něco víc. Vyžaduje to manželskou spiritualitu.

Mladí lidé touží po duchovním rozměru partnerského vztahu a mluví o manželství jako o povolání. Ačkoliv to neodpovídá tradičnímu pojetí, je třeba to brát vážně. Manželství je svátost a tudíž prostředek spásy. K tomto tématu se vyjadřuje kardinál Špidlík: „Nejde jenom o to, aby se manželé nedopouštěli hříchu, ale také o to, aby využili všeho toho, co je v rodinném životě a jeho struktuře vede k dokonalosti, k Bohu. Všechny stvořené věci, mezi které patří i lidské vztahy, jsou v jistém stupni obraz Tvůrce. Kdo smysl tohoto obrazu pochopí, prožívá intensivně blízkost Boží.“

Tentýž P. Špidlík ještě jako aktivní profesor spirituality byl pozván studenty na milánskou katolickou universitu. Měl hovořit na téma smysl lásky. Sál byl zcela nabitý a vládlo napjaté očekávání. Všiml si plakátu, který hlásal, že Tomáš Špidlík z Říma bude mluvit o teologii sexu. Studentům tento mediální trik neměl za zlé, vždyť vše, co řekl, dosvědčovalo, že právě o to tu jde. „Manželský svazek – začal – je symbol náboženské skutečnosti, a ve starých pohanských mýtech se jím vyjadřoval vztah mezi nebem a zemí. Připomíná to slovanský kult „matky syré země“. Plodnost půdy se tu vysvětluje vztahem božstva k zemi.“

„Ve Starém zákoně – pokračoval – je podobný obraz, ale v docela jiné souvislosti. Nejde tu o vztah Boha k zemi, ale k lidu. Bůh Izraele má jméno tajemné (Ex 3,14), dává se však poznat pod jménem otec, pastýř, a také ženich, či manžel. Chce tím symbolem vyjádřit vztah lásky, který ho váže k lidu a svou věrnost k národu, který si vyvolil. Tato Boží láska má dramatický vývoj. Začíná svobodnou Boží volbou a končí triumfem věrnosti, milosrdenství a odpuštění těm, kteří se mu stali nevěrnými.“

V dalším pak Otec Špidlík poukázal na proroky: Prorok Ozeáš (Oz 1–3) prožívá hluboké tajemství Božího vztahu ke svému lidu v symbolu rodiny. Vezme si za manželku ženu, kterou má rád, se kterou má děti, která ho však opustí a dostane se do místa prostituce. Prorok ji však vykoupí, znovu ji uvede do svého domu. V této životní zkušenosti, která je tragická a přitom krásná, vidí Ozeáš skutečnost daleko vyšší, náboženskou. Rodinné poměry ho přivedou k mystickému zážitku Boží velké lásky.

Duchovní dědic Ozeášův, prorok Jeremiáš, přebírá symbol manželské lásky a líčí ještě barvitěji zápas mezi věčnou oddaností Boží a zkažeností a nevěrností lidu: věčnou láskou jsem tě miloval, proto jsem ti zachoval svou náklonnost, vyznává Jeremiáš. (Jer 31,3)

Denní život v manželství je v duchu Písma živý obraz nejkrásnějších pravd duchovního života, zdůraznil Tomáš Špidlík a varoval: „Mnoho mužů a žen se snaží zachovat manželskou morálku, ale nechápou svůj život jako obraz, neprožívají ho jako podobenství. Proto je rodinný život jakoby ruší a rozptyluje od myšlenky na Boha. Naopak stane se jim neustálou modlitbou, povznesení mysli k Bohu, začnou-li ho prožívat jako podobenství duchovní skutečnosti. To platí o všech vztazích muže a ženy. Přitažlivost dvou pohlaví je naprosto přirozená, je to dynamismus stvořených bytostí. Stane se však prázdnou erotikou, ztratí-li svůj hlubší smysl, tj. být obrazem duchovní pravdy. Jakmile se sexuální život manželů stane obrazem spojení duše s Bohem, tak jak nás k tomu vede Písmo, stane se hlubokým zdrojem duchovní inspirace.“ – uzavřel přednášející.

Vraťme se ve světle řečeného k otázce manželství jako „povolání“. Iniciačními svátostmi křtu a biřmování je každý/á křesťan/ka povolán/a ke svatosti. Ta spočívá v postupném zduchovňování osobnosti a všech jejich vztahů, tedy i manželských. Vrcholným obrazem křesťanské dokonalosti je duchovní manželství. Staroslověnská legenda o sv. Cyrilovi vypráví o tom, jak se v mládí rozhodl zasnoubit se s Boží moudrostí a jít za hlasem duchovního povolání. Boží Moudrost se v Kristu stala tělem (1 Kor 1,24). Jeho spojení s Církví může proto sv. Pavel přirovnat k manželské lásce.

V moderní době tento aspekt nikdo tak důsledně nedomyslel, jako Jan Pavel II. ve svých katechezích o teologii těla . A snad žádné gesto tuto teologii/spiritualitu nepředjímá tak výmluvně, jako staroruský zvyk manželů přijmout před smrtí mnišský šat. Nemínili tím přiznat, že se zmýlili v povolání, nýbrž naopak, dosvědčit, že manželskou láskou dorostli do plnosti duchovního spojení s Bohem, jehož je mnišský stav výrazem a ideálem. Tím je mnišství nejen na Východě. Jak jinak by se dalo chápat znovuoživení mladými lidmi francouzského poutního místa Rocamadour , kde uctívají památku sv. Zachea. Tento obrácený celník z Jericha, kterého známe z Lukášova evangelia, se podle legendy zamiloval do Veroniky a strávil zbytek života v jeskyni jako poustevník. Nazývali jej „milovník skály“ (roc amator), nebo též sanctus amator (svatý milovník).

Na krizi manželství recept nemáme. Máme naopak za to, že jej ani nelze nalézt bez odvahy vzdát se cele Boží lásce. I zde, ba právě zde platí slova Karla Rahnera SJ (1904–1984): „Nebudou-li křesťané 21. století mystici, nebudou vůbec!“.