Rádio Vaticana

Svět tě potřebuje – Think big - ukaž světu, co dovedeš, svět se o tobě dozví… Tak a podobně mluví reklamy, které vlastně splňují nesplnitelné – čtěte náš časopis a budete originální, postupujte podle našeho návodu a budete výjimeční…

Ale nejde o reklamy a jednoduché usvědčení těchto sloganů ze lži. Jde o přiznání si, že svět tě nepotřebuje, že do něj neuděláš díru, ani kdyby ses snažil jakkoli, a když uděláš díru, bude to jen marnost, která stejně nikoho nebude zajímat. Světské cíle jsou ztracené ve světě. Ale i když tě svět vůbec nepotřebuje, může mít a má smysl, že jsi na světě, i když po tobě nezůstane nic, co by se dalo ukazovat jako „big“, a žádné díry, i když se o tobě svět nedozví. Přeci se můžeš ptát, co od tebe Bůh očekává, jakou máš ve světě roli – ale s tím, že režie této role není ze světa samého, nejde to bez osvojení osvobodivého poznání, že to podstatné si nedávám sám.

Nejde tu jen o nějaké barvotiskové andělíčky a poučky, které mohou působit spíš jako ornament pomalu se rozpadající tradice: Cítím se ztracen ve světě? Není divu, dokud nepochopím, že moje samota vyplývá z neporozumění tomu, co mne přesahuje, co přesahuje svět..

Jak jednoduchý pastorační postup a jak málo se uplatňuje. Předně je člověk vždy vychováván tak trochu „protestantsky“, tak, aby alespoň nějakou, malou dírku do světa udělal, aby měl úspěch, aby „to někam dotáhl“, minimálně do slušného společenského postavení a majetkového zabezpečení. „Morálka“ a jednání, které je vedeno ohledem na Boha“, je jaksi „mimo“, je snad základem, ale vždy spíš něčím odlišným od pragmatického úspěchu ve světě. Žijeme a budeme žít schizofrenně, dokud se tyhle věci nepropojí.

Bylo by snadné to psát, kdyby se to netýkalo i nás a našich dětí a vnoučat. Jak se nám daří jim tohle vysvětlit? Ukázat na sobě? Aby se mohl člověk „srovnat s Bohem“, musí nejdřív vstoupit do světa a v tomto světě obstát. Jsou samozřejmě výjimečné „Boží děti“, ale o těch tento článek není. Rodiče, kteří se snaží udržet svoje dítě v myšlenkovém prostředí „samozřejmosti víry“, si zpravidla nedovedou připustit, že dítě tento jejich zabezpečený svět tak jako tak musí opustit a právě v nezabezpečeném světě se postavit na vlastní nohy.

K přirozenosti člověka patří, že na výzvy světa (udělej do mě díru!) slyší, a je to správné, protože teprve v nezajištěnosti světa může zaslechnout druhý hlas, volající hlas, vybízející k následování, který nás vede ke každodenní otázce: „Bože, veď mě a dej, abych se správně rozhodoval v tom, co mám dělat“. Vím, že je marné dělat díru do světa, ale jestli to chceš Ty, i o to se pokusím, a jestli chceš, abych svět opustil a odvrátil se od něho, dej mi na to sílu a vytrvalost.

Tuhle otázku si nemohu klást, až když se odpoledne vrátím ze zaměstnání, ve kterém jsem si strategicky rozvrhl kariérní postup. Resp. pokud si ji takto kladu, je to karikatura skutečné modlitby, pouhá starost o to, jak naplnit svůj „volný čas“. Co na nás vidí naše děti? Jakým jsme jim v tom vzorem?

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"