RadioVaticana.va

   25. 6. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2900
Poslechem z webových stránek.1896
Četbou textů na webových stránkách.3449
Poslechem i četbou.1964


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Papež připomněl postavy dvou »nepohodlných« kněží

Papež: Adolescence není patologie

Papež František vybízí k časté modlitbě růžence




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Generální audience 

10.10.2012 

Koncil je mocná výzva ke znovuobjevování krásy naší víry

Katecheze Benedikta XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,

Na zítřek připadá 50. výročí zahájení Druhého vatikánského ekumenického koncilu a začátek Roku víry. V této katechezí bych se několika krátkými úvahami rád zamyslel nad touto velkou církevní událostí, kterou koncil byl a které jsem byl přímým svědkem. Koncil se jeví jako velká freska tvořená pod vedením Ducha svatého obrovskou rozmanitostí a růzností prvků. A jako když stojíme před nějakým velkým obrazem, vnímáme tehdejší moment milosti stále jako mimořádné bohatství a přitom objevujeme jeho zvláštní zákoutí, fragmenty a detaily.

Blahoslavený Jan Pavel II. na prahu třetího tisíciletí napsal: „Cítím víc než kdy v minulosti povinnost poukázat na koncil jako na velkou milost, kterou církev ve 20. století obdržela; je pro nás bezpečným kompasem, který nám umožňuje, abychom se dobře orientovali ve století, které se před námi otevírá“ (Novo millenio ineunte, 57). Myslím, že tento příměr je výmluvný. Dokumenty Druhého vatikánského koncilu, k nimž je třeba se vracet a vymaňovat je ze spousty publikací, které je nezřídka zastiňovaly, namísto aby je dávaly poznat, jsou i v naší době kompasem, který umožňuje loďce církve, aby plula na otevřeném moři uprostřed bouří nebo na klidných vlnách a bezpečně navigována dosáhla cíle.

Pamatuji si dobře tu dobu. Byl jsem mladým profesorem fundamentální teologie na univerzitě v Bonnu a kolínský arcibiskup, kardinál Frings, který byl pro mne opěrným bodem po lidské a kněžské stránce, mne vzal s sebou do Říma jako svého teologického poradce. Potom jsem byl jmenován koncilním poradcem. Byla to pro mne jedinečná zkušenost. Po přípravném zápalu a nadšení jsem mohl spatřit živou církev, téměř tři tisíce koncilních otců ze všech částí světa shromážděných pod vedením Nástupce apoštola Petra, který se svěřuje Duchu svatému, pravému hybateli koncilu. Zřídkakdy jindy v dějinách bylo možné „dotknout se“ tak konkrétně všeobecnosti církve ve chvíli zásadní realizace jejího poslání šířit evangelium do každé doby až na konec země. V těchto dnech, pokud v televizi nebo v jiných médiích shlédnete záběry ze zahájení tohoto velkého shromáždění, budete moci také vnímat radost, naději a povzbuzení, které se dostalo nám všem, kteří jsme se účastnili této události prozářené světlem, které svítí dodnes.

V dějinách církve, jak zřejmě víte, mnoho různých koncilů předcházelo tomu Druhému vatikánskému. Tato velká církevní shromáždění byla obvykle svolávána, aby definovala základní prvky víry zejména nápravou omylů, které ji ohrožovaly. Například Nicejský koncil roku 325 čelil ariánské herezi a zdůraznil božství Ježíše, Jednorozeného Božího Syna; Efezský koncil v roce 431 zase definoval Marii jako Matku Boží a Chalcedonský roku 451 potvrdil jedinou osobu Krista s dvěma přirozenostmi, božskou a lidskou. Blíže k nám pak musíme zmínit Tridentský koncil, který v 16. století vyjasnil podstatné prvky katolické nauky vzhledem k protestantské reformaci; anebo První vatikánský koncil, který začal reflektovat různá témata, ale protože byl přerušen okupací Říma v září 1870, stihnul vypracovat jenom dva dokumenty, jeden o poznání Boha, zjevení, víře a vztazích k rozumu a druhý o papežském primátu a neomylnosti.

Podíváme-li se na Druhý ekumenický vatikánský koncil, vidíme, že v oné chvíli církevního putování neexistovaly nějaké zvláštní věroučné omyly, které by bylo třeba uvádět na pravou míru nebo odsuzovat, ani nebylo třeba vyjasňovat nějaké specifické otázky věrouky či discipliny. Proto je pochopitelné ono překvapení malé skupiny kardinálů přítomných v kapitulní síni benediktinského kláštera sv. Pavla za hradbami, když bl. Jan XXIII. 25. ledna 1959 oznámil svolání římského diecézního synodu a koncilu všeobecné církve. První otázka, která se kladla při přípravě této velké události, se týkala právě toho, odkud začít, jaký konkrétní úkol koncilu dát. Bl. Jan XXIII. v zahajovací promluvě 11. října před padesáti lety, podal všeobecnou indikaci: víra měla promlouvat „nově“ a pronikavěji, protože svět se rychle mění, ale zachovat si beze změny svůj neměnný obsah, bez ústupků či kompromisů. Papež si přál, aby církev reflektovala o své víře, o pravdách, které ji vedou. Ale z této seriózní, prohloubené reflexe o víře, měl novým způsobem vyplynout vztah mezi církví a moderní dobou, mezi křesťanstvím a určitými podstatnými prvky moderního myšlení. Nikoli však proto, aby se mu přizpůsobila, nýbrž aby tomuto našemu světu, vzdalujícímu se od Boha, prezentovala nároky evangelia v celé jejich velikosti a ryzosti (srov. Promluva k římské kurii, 22. prosince 2005). Velmi dobře na to poukazuje Boží služebník Pavel VI. v homilii na závěr posledního zasedání koncilu, 7. prosince 1965. Mimořádně aktuálními slovy vysvětluje, že k dobrému zhodnocení této události – a nyní cituji – „je třeba ji nahlédnout v čase, který ji prověří, protože nastala v době, kdy jsou lidé, jak všichni uznávají, zaujati spíše pozemským než nebeským královstvím; v době, kdy se zapomnění Boha stává zvykem a jakoby bylo sugerováno vědeckým pokrokem; v době, kdy základní úkon lidské osoby, která si více uvědomuje sebe samu a svou svobodu, tíhne k nároku své absolutní autonomie a odkládá jakýkoli transcendentní zákon; v době, kdy je „laicismus“ považován za oprávněný důsledek moderního myšlení a za nejmoudřejší zřízení časného společenského řádu… V této době se konal náš koncil ke chvále Boží, v Kristově jménu a inspirován Duchem svatým“. Tolik Pavel VI., který pak uzavírá zjištěním, že ústředním bodem koncilu je otázka po Bohu, onom Bohu, který „reálně existuje, žije, je osobou, je prozíravý a nekonečně dobrý. Ale nejenom dobrý sám o sobě, ale nezměrně dobrý rovněž vůči nám, je naším Stvořitelem, naší pravdou a naším štěstím až do té míry, že člověk, který se snaží v kontemplaci zakotvit svou mysl a srdce v Bohu, koná ten nejvznešenější a nejplnější úkon své duše, úkon, který i dnes může a má být vyvrcholením nesčetných oblastí lidské činnosti a propůjčuje jim důstojnost“ (AAS 58, 1966, 52-53).

Vidíme, že doba, v níž žijeme, je ve vztahu k Bohu nadále poznamenána zapomněním a hluchotou. Proto myslím, že je třeba, abychom přijali tu nejjednodušší a nejzákladnější lekci tohoto koncilu, tedy že podstata křesťanství spočívá ve víře v Boha, který je trojiční Láskou, a v osobním a komunitním setkání s Kristem, který orientuje a řídí život. Z toho plyne všechno ostatní. Důležité je dnes - stejně jako si to přáli koncilní otcové - znovu a jasně nahlédnout, že Bůh je přítomen, jde Mu o nás a odpovídá nám. A že pokud chybí víra v Boha, hroutí se to podstatné, protože člověk ztrácí svoji hlubokou důstojnost i to, co propůjčuje lidství jeho velikost proti každému redukcionismu. Koncil nám připomíná, že církev ve všech svých složkách má úkol, poslání předávat slovo lásky Boží, které zachraňuje, aby bylo slyšeno a přijato Boží povolání, které v sobě zahrnuje naši věčnou blaženost.

Podíváme-li se v tomto světle na bohatství obsažené v dokumentech Druhého Vatikánu, chtěl bych zmínit jenom čtyři konstituce, které tvoří jakoby čtyři hlavní směry kompasu umožňujícího nám orientaci. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium nám ukazuje, že v církvi se začíná klaněním (adorací), že Bůh existuje a ústřední postavení má tajemství Kristovy přítomnosti. Církev, Kristovo tělo a lid putující v čase, má především za úkol oslavovat Boha, jak to vyjadřuje dogmatická konstituce Lumen gentium. Třetí dokument, který bych chtěl zmínit, je konstituce o Božím zjevení Dei Verbum: živé Slovo Boží církev svolává a na její cestě v dějinách ji oživuje. A způsob, kterým církev přináší celému světu světlo, které obdržela od Boha, aby byl oslaven, je tématem pastorální konstituce Gaudium et spes.

Druhý vatikánský koncil je pro nás mocnou výzvou ke každodennímu znovu objevování krásy naší víry, jejímu hlubokému poznání v intenzivnějším vztahu k Pánu a k životu našeho křesťanského povolání do všech jeho důsledků. Panna Maria, Matka Krista a celé církve, ať nám pomáhá uskutečňovat a naplňovat to, co koncilní otcové inspirovaní Duchem svatým chovali v srdci: touhu, aby všichni poznali evangelium a setkali se s Pánem Ježíšem jako cestou, pravdou a životem.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
21.6.17 Svatí, svědkové a průvodci naděje
14.6.17 Papež: Bůh svoji blahosklonnost neváže ani na naši konverzi
14.6.17 Milované děti – jistota naděje
7.6.17 Papež: Bůh bez nás nemůže být
7.6.17 Otcovství Boha je zdrojem naší naděje



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež František: Charisma je pramen vody živé – nikoliv láhev destilované

Beatifikace arcibiskupa Matulionise - mučedníka komunismu

František ke sportovcům: Naučte se chovat odpor ke všemu, co znečišťuje

P. Zollner: V otázce zneužívání nezletilých musí církev důvěřovat odborníkům

Bůh se zamiloval do naší nepatrnosti

Papež František: Ježíš osvobozuje přátelství od sentimentalismu

Kardinál Stella: Kněz na vlastní kůži prožívá evangelijní logiku

Papež napsal osobní list budoucímu kardinálovi

Kardinál Zenari: Papež se za Sýrii zasazuje na mezinárodní úrovni

Němečtí katolíci štědře financují celosvětovou církev

Vlastnosti pravého pastýře: Vnitřní oheň, schopnost rozlišovat a pojmenovávat zlo

Papež k ROACO: Být živými kameny

 Novi na webu
Svatý otec: Svatí, svědkové a průvodci naděje

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Politika posedlá nebeským rájem

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): 75. výročí Lidic

Rozhovory: Vztahy k FSSPX pro mne nejsou problémem vítězů či poražených

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv červen 17
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě