31. října uplyne 500 let od chvíle, kdy Michelangelo dokončil fresky na klenbě Sixtinské kaple a papež Julius II. mohl poprvé spatřit, dílo na němž Florenťan čtyři roky pracoval.
Michelangelo žárlivě střežil své tajemství. Pod důmyslným lešením roztáhl ohromné plátno, aby zvědavci nemohli ani skulinkou zahlédnout, jak se v krkolomných polohách potýká s nesnadnou technikou „a fresco“, aby na klenbě plné hran kvůli lunetám oken narušujícím hladký povrch, vytvořil podívanou dodnes každoročně obdivovanou miliony návštěvníků, cyklus fresek, označovaný za katechismus v obrazech.
Sixtinská kaple nese jméno papeže Sixta IV., františkána z rodu Della Rovere a učeného profesora teologie, který nechal hlavní papežskou kapli roku 1477 přestavět podle plánu Baccia Pontelliho. Dnes se změnila v jakousi galerii italské renesance a málokterý z návštěvníků objeví hluboký symbolismus, jež se skrývá už v rozvrhu stavby. Proporce kaple totiž sledují popis Svatyně svatých Šalomounova chrámu, jak se zachoval ve Starém zákoně. Uprostřed renesančního Říma tak vznikla kopie místa, k němuž se vázal Hospodinův příslib: budu bydlet uprostřed, svůj lid neopustím (1Kr 6,13), mé oči i mé srdce tam budou po všechny dny (1 Kr 9,3), mé oči budou otevřené a mé uši ochotné slyšet modlitbu na tomto místě (2 Pa 7,5).
K freskové výzdobě bychom však stěží hledali místo méně vhodné. Protáhlý půdorys kaple, výrazná vertikalita prostoru a valená klenba s lunetovými výsečemi, nic z toho neulehčovělo umělcovu práci. Michelangelo v jednom ze sonetů v rychlosti zaznamenaných na kus papíru s autoironickou kresbičkou, píše o břichu přitisknutém k bradě a barvách, které ze štětce kapou do tváře a vytvářejí mu tam pestré dláždění (list ve vlastnictví Casa Buonarroti ve Florencii bude vystaven spolu s dalšími 26 Michelangelovými skicami k sixtinským freskám od 31. října do 7. listopadu v Palazzo San Macuto v Římě).
Snad proto povolal Julius II. k práci na klenbě sochaře, uvyklého zápasu s hmotou i s vlastním tělem. Sochaře už proslaveného díky vatikánské Pietě a florentskému Davidovi, ale také muže, který byl při pomyšlení na jeho osobu vzteky bez sebe. Papež totiž zrušil ambiciózní projekt svého náhrobku, v němž Michelangelo viděl svou životní příležitost. Kdyby nic jiného, tato intuice a schopnost překročit vlastní stín a hledat nikoliv podle osobních náklonností, nýbrž podle tušených kvalit toho, kdo úkolu dostojí nejlépe, vykresluje obraz Julia - který do dějin vstoupil jako papež ve zbroji - ve světlejších tónech.
Michelangelovi je právě 33 let, když se ujímá zakázky. A papež nechává celý projekt na něj. Nepředepisuje mu ani čárku, nediktuje jak má znázornit příběhy z knihy Geneze. Michelangelo začíná pozpátku, tam kde 1. kniha Mojžíšova končí – Noeho opilostí. Zápasí se scénou Potopy – nezvládl ještě zcela techniku fresky a je nucen výjev předělávat. Pak pokračuje dalších sedm výjevů z Geneze. Centrální scény doprovázejí po stranách mladíci s medailony, s vyobrazením příběhů z Knihy královské, mezi výsečemi lunet Sybily a Proroci, ohlašující kontinuitu dějin spásy v křesťanství. Podobně jako Kristův rodokmen, vypodobený v lunetách, propojují Starý zákon s Novým, v očekávání definitivní spásy, jejímž předobrazem jsou výjevy v rohových klenbičkách, kde najdeme nejslavnější spásné momenty Starého zákona, jako je Bronzový had na poušti či David s Goliášem.
Když byla klenba poslední říjnový den před půl tisíciletím odhalena, začala nová etapa v dějinách evropského umění. Jakoby se přiřítily vody horské bystřiny a všechno zpřevracely, hledají někteří přirovnání k významu nového Michelangelova repertoáru ideí a perspektiv. U Michelangela se celé drama, celý duchovní obsah odehrává v lidské postavě.
Podívejme se nyní z trochu větší blízkosti na výjev z nejproslulejších - nejen ze Sixtiny samotné, ale ze západního umění vůbec: „Stvoření Adama“.
První člověk, prototyp všech lidských bytostí, čerstvě vytvořený z prachu země, hledí ochable a mdle ke svému Stvořiteli. Chybí mu ještě božská životní síla, ještě mu nebyl vdechnut duch. Podle tehdy živých neoplatónských a kabalistických představ, které Michelangelovi nebyli cizí, tento prvotní člověk je zároveň mikrokosmickým modelem univerza. Bůh je tedy zobrazen jako ten, který ve stvoření Adama stvořil nás všechny.
Mnoho se spekulovalo o dvou doprovodných figurách, o mladé ženě pod levým ramenem Boha otce a o chlapci pod jeho levou rukou. Proč tolik andělů kolem, kteří jej jakoby drži ve vzduchu? K čemu purpurová draperie a temně zelený pruh látky splývající dolů. Badatelé se vesměs přiklánějí k jedné ze dvou teorií: Podle první je ona žena Eva, nebo duše Evy, očekávající svou spřízněnou duši, Adama.
Druhá interpretace má neoplatonské kořeny a vidí v postavě Moudrost. Boží moudrost byla ztotožňována s Kristem, který jako Logos, Slovo, od věků stál při svém Otci a „očekával“ okamžik Vtělení. Také židovská modlitba díkuvzdání, kterou se pravověrní židé modlí každý den, vyjadřuje vděčnost Bohu, který "stvořil lidstvo s Moudrostí", a pro „lidstvo“ užívá termín Ha-Adam, který označuje Adama, jako prvního člověka. Chlapec, kterého se Bůh otec dotýká levicí je pak pravděpodobně Adamovou duší, která mu má být předána. Podle tradice právě levá ruka uděluje požehnání, protože její cévy vedou přímo k srdci.
Zajímavá je rovněž nedávná interpretace purpurové drapérie, vytvářející rámec výjevu s Bohem otcem: někteří v ní totiž zahlédli řez lidským mozkem, což by potvrzovalo Michelangelovy znalosti kabaly, podle níž je moudrost spojena právě s pravou hemisférou mozku, právě tou, která je znázorněna.
Postavy kolem Boha otce pak mají symbolizovat potomstvo, jež bude počato. Malba tedy naznačuje, že jsme všichni máme původ u Boha a očekáváme zrození z jeho hlavy.
Bůh zobrazený jako velebný stařec s bílým vousem, jak si žádá tradiční zobrazování Absolutního a Věčného, napřahuje pravici k Adamovi. Celá moc tvůrčího gesta je obsažena v Adamově těle, v jeho sošné kráse, a v pohledu Boha Stvořitele.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
