Každý člověk touží po uznání, po svém místě ve společnosti, po materiálním zabezpečení, po úspěchu. Nechtít se v životě prosadit, ukázat se schopným, předstihnout ostatní a získat vliv a moc, by bylo proti lidské přirozenosti. Bez soupeření by nebyl ani technický pokrok, ani rozvoj hospodářství a neexistoval by ani sport.

To vše je lidské. I apoštolové byli jenom lidé. Nesmíme se proto divit, že bratři Zebedeovi si chtějí zajistit v Božím království přední místa v blízkosti svého Mistra: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici,“ žádají. Stojí za zmínku, že se této logice protekce neubrání ani „miláček Páně“ apoštol Jan. Na něj a na jeho bratra Jakuba se sice vzápětí snese hněv ostatních deseti, ale moc věrohodně jejich rozhořčení nevyzní, v uších doznívá jejich horečná debata o tom, kdo z nich je největší… Ačkoliv je mu asi z toho smutno, Pán se na ně nehněvá, ale využije situaci k jejich poučení.

Onehdy poukázal na dítě, na toho nejmenšího a v očích tehdejší společnosti nejméně významného člověka. Apoštolové se dovědí, že přijímat maličké, bezbranné a ohrožené je to, co v Božím království platí, zatímco konexe k vlivným, mocným a bohatým jsou v Ježíšově žebříčku hodnot na posledním místě. Nyní názornost přechází v lehkou ironii: „Nevíte, co chcete,“ říká Pán a ptá se Jakuba a Jana „můžete pít kalich, který já piji nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ Odpověď je odzbrojující: „Můžeme!“ Zde je Pán bere za slovo: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc“ (Mk 10,35-45).

Je až s podivem, jaká tu ze synů Zebedeových hovoří naivita! Mohli si opravdu myslet, že Kristovu výkupnou oběť mohou přinést i oni?! Jestliže ano, pak jen proto, že nevěděli, v čem spočívá. Měli evidentně za to, že jejich Mistr stoupá do Jeruzaléma převzít politickou moc a nastolit své království. Jejich starost o místa právě v tomto okamžiku to nepřímo dokazuje. Nepochopili, že Ježíš jde doJeruzaléma zemřít, za ně a za nás za všechny! Jsou to poslední chvíle, které tráví spolu. A přeci jejich myšlenky bloudí všude jinde, než u toho, co čeká jejich Pána. Petr jménem všech dvanácti naopak Mistrovi připomenul, co všechno pro Něj opustili a že by rádi věděli, co za to dostanou…

Ježíš ví, že otázka vlastní budoucnosti zaměstnává mysl všech Dvanácti a tak odpovídá v plurálu: apoštolům, učedníkům – a i nám dnešním. „Víte, říká, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“ Pán tak vytyčil alternativu k logice světa. Nerozebírá a neodsuzuje společnost, není sociálním revolucionářem. A přece – co požaduje, v zásadě revoluční je: nehledat vlastní výhody, ale prospěch celku sebedarováním až k sebezmaření (řecky kenosis).

Pravda, Ježíš kráčel vzhůru do Jeruzaléma aby se ujal království, ale jiného, postaveného ne na logice peněz a moci, nýbrž na evangeliu, radostné zvěsti. Tou je On sám v jeho vykupitelské oběti, kterou plní vůli svého nebeského Otce. Jedině tak lze porozumět smyslu 4. písně o trpícím Služebníku (Iz 53,10n), kde je řeč o tom, že se „Hospodinu zalíbilo svého Služebníka zdrtit utrpením“. Avšak „pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním“. Kdo s Kristem vystupuje do Jeruzaléma, nedostane přidělena pohodlná křesla, nýbrž narazí na odpor a bude možná právě ze svého místa vyhozen. Křesťanství není jen jakási vágní orientace na Kristovo učení, nýbrž účast na Jeho životě, smrti a Vzkříšení.

Ježíš naopak ví a rozumí nám, neboť prožil to, co prožíváme dnes my. Jako dobrý duchovní vůdce, nás neposílá po neznámých cestách, ale vede nás po stezkách, po kterých nás předešel do jeho Království. V Listu Židům čteme: „Bratři a sestry, máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.“ (Žid 4,14-16)

Jestliže nechtít se dostat v životě dopředu je nepřirozené a svědčí spíš o psychologické vadě, naskýtá se otázka: není to, co od nás Pán žádá, popření naší přirozenosti? Nebo je snad křesťanství postaveno na deformaci osobnosti či přetvářce? Mnohým se to tak jeví. Kdo už chce být poslední, nejmenší a „otrok všech“?! Skrývá-li se za tím slabost osobnosti, je pak lépe vyhledat psychoterapeuta. Právě zcela zdravý a vyzrálý člověk se ale může z vlastní vůle rozhodnout jít na poslední místo a sloužit ostatním. Motivace tu však bude jiná: chce důvěrně poznat Krista, který nesedává na čestných místech, ale líbí se Mu sídlit v lidských bytostech odsunutých na okraj společnosti. Poslední se tak stává prvním.