Litoměřický biskup Jan Baxant je jedním ze 262 biskupů, kteří v těchto dnech zasedají v Římě na synodě o nové evangelizaci, a reprezentuje zde církev České republiky. Rozhovor s ním vedla Johana Bronková.
Pane biskupe, účastníte se diskusí ve frankofonní skupině. Jak vůbec fungují tyto menší skupinky, kde se odehrává synodní debata a s kým jste se tam setkal?
„Tyto skupinky fungují velmi prostým, bezprostředním způsobem: Jsou to užší skupiny lidí, maximálně třicetičlenné, a rozhovory se vedou ve velice přátelské atmosféře. V naší francouzské skupině jsou tři ženy, italský spisovatel Enzo Bianchi a další dva laici, kteří diskutují stejným způsobem jako biskupové. Jazykové diskusní skupiny mají tu výhodu, že je tam možné reagovat bezprostředně, zatímco v synodní aule je třeba se přihlásit s určitým předstihem.“
Kolik těch skupinek je?
„Je jich celkem třináct. Italské jsou tři, anglické čtyři, německá jedna, španělské tři a francouzské dvě.“
Pohybujete se tedy na synodu mimo náš obvyklý středoevropský kontext, který většinou souvisel s německou jazykovou oblastí. To může být zajímavé, protože světová církev tam je zastoupenější. Jaká témata se v této skupině objevují?
„Objevují se tu podobná témata jaká bychom řešili, kdybychom měli nějakou svoji českou-slovensko nebo možná česko-slovensko-polskou jazykovou skupinu. Je to možná s podivem, ale ve Francii i v některých oblastech frankofonní Afriky mají podobné starosti jako máme my a řeší je podobným způsobem jako my.“
Můžete některé z nich představit konkrétněji?
„Především sekularizace. Na vliv sekularizace si "stěžují", lze-li to tak říci - téměř všichni. Líbí se mi však, že tento jev není chápán jenom jako něco vysloveně negativního, ale jako určitá výzva pro nás křesťany, abychom žili křesťanství opravdově.“
Jak často se zasedání účastní Svatý otec a jak vnímáte jeho přítomnost?
„Svatý otec se účastní téměř každý den, což pokládám za obdivuhodné. Vždy buď dopoledne nebo odpoledne je přítomen na těch generálních zasedáních v synodní aule. Jeho přítomnost vnímám já - a myslím, že všichni - velmi dobře a krásně. Nechtěl bych přehánět a příliš nadsazovat, ale když papež přichází do auly, působí na mne tak trochu jako anděl přicházející do naší lidské společnosti... Má nesmírnou autoritu. Chová se tiše a nenápadně. Vůbec do jednání nezasahuje. Pouze na začátku měl promluvu v rámci denní modlitby církve, kterou každý den vždycky začínáme. To měl obsáhlejší, přibližně 40 minutový projev, kde vysvětlil mnohé věci, ale jinak vždycky jen naslouchá popř. pročítá jednotlivé příspěvky, které jsou přednášeny.“
Jaká jsou hlavní témata, kolem nichž krouží vaše diskuse?
„Témat je hodně, ale těmi nejzásadnějšími a nejvíce frekventovanými jsou sekularizace, islám, postavení křesťanů v tomto světě a jejich opravdovost. Okruhy otázek se točí také okolo toho, co vůbec pro nás znamená ona „nová evangelizace“. Jestli je to nový program a zda se má nějak strukturovat do nějakého projektu, který by se církvi nabídl apod.“
O čem jste v synodní aule mluvil vy, na co jste upozorňoval
„Já jsem si dovolil poukázat na tzv. šedou zónu, kterou máme v našich českých poměrech, tedy o takzvaných a-teistech, které Svatý otec během návštěvy u nás nazval agnostiky. Snažil jsem se upozornit na to, že to není zóna nepřátelská. Vycházím hlavně z našich litoměřických poměrů. My se tam - bez přehánění - opravdu nesetkáváme s nějakým výsměchem vůči křesťanství či náboženství. Nesetkáváme se s krutým, rafinovaným či záludným pronásledováním nebo s nepřátelskými útoky. Spíše naopak. Setkáváme se - i já osobně – s takovým tichým, plachým zájmem o křesťanské otázky, křesťanské hodnoty. Není to samozřejmě v nějakém masovém měřítku. Jde o jednotlivce, ale jsem za to velmi rád. Jsou to právě ti, kteří patří do oné šedé zóny a kterým ještě možná nikdy nikdo nic o Kristu neřekl a pokud ano, tak hlouposti. Hovořil jsem tedy právě o tom, že tuto šedou zónu nepovažuji za nepřátelskou, za něco negativního, za něco, co bychom mohli odepsat. Dále jsem upozornil na to, že sice jsme takovou pustinou či spáleništěm, jak bývají zvláště ty naše Severní Čechy označovány, ale že nad touto pustinou a spáleništěm se vznáší Duch, takže je to spíše příležitost, výzva. Spáleniště má totiž uhlíky, které je třeba rozfoukat a to je právě úkol evangelizátorů, kterým opravdu jde o věc Kristovu.“
Myslíte tedy, že naší povinností vůči této, jak říkáte, "šedé zóně", je být evangelizátory a že hlavním problémem je neznalost?
„Neřekl bych přímo povinností. Je to náš nesmírně krásný, ušlechtilý úkol, že jsme to právě my, ke kterým se Pán Bůh obrací, abychom byli jeho nástroji a něco pro tu šedou zónu učinili.“
V čem vy sám, i pro sebe, vidíte význam biskupského synodu?
„Nemohu si pomoci, ale stále více si uvědomuji, že jsou to takové velké exercicie, a povzbuzuje mne a těší, že v celém světě jde vlastně o opravdovost křesťanského života, jak se to sám snažím při nejrůznějších příležitostech zdůrazňovat. Těší mne, že to tak vidí všichni.“
Troufnete si na nějakou definici "nové evangelizace"?
„Přidržím se toho, co řekl Svatý otec už vloni, když jsme tu byli na setkání evangelizátorů: Nová evangelizace je to, co děláte, ale jde jen o to dělat to pořádně.“
Na závěr bych se zeptala ještě na nějaká lidská setkání, co vás během těchto dní v Římě po lidsku zahřálo?
„Je to především jedno setkání, které se mi vybavuje snad každý den. Hned na začátku, první den, když jsem šel přes Svatopetrské náměstí do synodní auly, zastavili mě dva lidé, muž a žena. Byli to Romové, jak sami zdůraznili. Řekli mi, že jsou z Paříže. Mluvili tedy francouzsky a s velkou upřímností se na mne obrátili, zvláště ta Romka, s naléhavou prosbou: "Evangelizujte nás Romy, protože my stále kočujeme a dostaneme se do všech koutů světa, a budeme-li evangelizováni my, poneseme evangelium do celého světa…"
Toto setkání bylo pro mne takovou milou vzpruhou do začátku.“
Za rozhovor poděkovala Johana Bronková.
odeslat článek
vytisknout článek
