Strávil jsem několik dní v oční klinice. Na pokoji jsme byli ve třech. Hovořilo se o všem možném a také o Bohu. Michal, bývalý námořník, teď hrobník, se netajil s tím, že on v Boha nevěří. Když mu ale odstranili pooperační obvaz z oka, byl jsem svědkem téměř biblické scény: „Zázrak, já vidím!“ zvolal tento „nevěřící Michael“. Téměř jako slepec Bartimaios u bran Jericha.
Chtělo by se zapět ódu, či sepsat laudatio na lékařskou vědu a techniku, která to, co v Ježíšově době budilo sensaci, umožňuje dnes doslova na běžícím pásu. Boží syn by z toho pak zákonitě vyšel jako předchůdce očních chirurgů, jehož domnělé zázraky najdou postupně vysvětlení za pomoci přírodních věd. Nabízí se pak marxistický závěr, že věda překonává víru. Omyl je ovšem v pojetí zázraku samém: v Písmu svatém nejsou zázraky sensací, nýbrž znameními toho, že se přiblížilo Boží království.
V evangeliích nechybějí prosby o uzdravení, kde v popředí stojí zjevně praktický aspekt: deset malomocných, na příklad, se chtělo uzdravit a nic víc. V podstatě jde o totéž, jako dnes, kdy mnoho lidí, u kterých školní medicína selhala, končí u léčitelů na motto „když to nepomůže, tak to aspoň neuškodí.“ Ježíš má soucit s trpícími, ale zdráhá se hrát podobnou roli a váže proto zázrak uzdravení na vyznání víry.
Říká-li slepému u Jericha „tvá víra tě zachránila“, nemyslí tím psychologickou sílu přesvědčení nebo dokonce autosugesce, která může vést v některých případech rovněž k uzdravení. Víra, kterou zde Ježíš vyzdvihuje, je důvěra v Boha, který se v jeho osobě sklonil nad lidskou bolestí. Ta je podle víry Církve následek dědičného hříchu, jehož destruktivní síla vrcholí smrtí. Ježíš ji přichází překonat a nás z jejích chapadel vysvobodit – vy-koupit.
Boží království, které tím nastolí, je oním eschatologickým darem, který přislibuje prorok Jeremiáš lidu odvlečenému do Babylonu: „Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi, spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou.“ (Jer 31,7-9)
Toto království, kde Bůh sám každou slzu setře, nebude však výsledkem rozvoje vědy a techniky, která najde na všechno lék a operační metodu a možná i klíč nesmrtelnosti, jak někteří bláhově doufají. Boží království je plodem výkupné oběti, kterou mohl přinést pouze Boží syn, a to právě svou vlastní smrtí, kterou přemohl smrt naši. Není tedy pouhý léčitel, je velekněz, nikoliv však vybraný lidmi, nýbrž darovaný samotným Bohem. Píše List k Židům: „Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil,“ jak říká i na jiném místě: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.“ (Žid 5,1-6)
Vraťme se k branám Jericha. Nevidomý žebrák Bartimaios tam čeká na Ježíše. Je slepý a přesto vidí a to jasněji, než sami apoštolové: jeho volání „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ dosvědčuje, že neviděl v Ježíši pouhého léčitele, ale Spasitele, ve kterém přichází Boží království. Jeho kontemplace přechází proto tak samozřejmě v akci: poslední věta dnešní perikopy konstatuje prostě: „A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.“ Vyléčení z jeho očního neduhu se tak pro Bartimea stalo „branou“ do Božího království, kde jednou uvidíme Boha tváří tvář.
Možná je zde naznačena i odpověď na otázku, proč dějiny jsou tak plné utrpení a trýzně. A to i ty naše. Letos jsme si připomněli 70. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha (27. května 1942). Do této akce odboje byl zapojen i Vladimír Petřek (*19.6.1908; † 5.9.1942), kněz pravoslavného katedrálního chrámu v Resslově ul. v Praze, kde se parašutisté ukrývali. Petřek jim zajišťoval spojení a denní péči o ně. Nelze se ubránit slzám z hrůzy, ve které se zakončil život tohoto statečného kněze a jeho rodiny, společně s mnoho dalšími vlastenci. Útěchou tu nemůže být nic, než táž víra a naděje, která žalmistovi vnukla tato slova: „Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.“ (Ž 126)
V Duchovních cvičeních sv. Ignáce každá meditace začíná vybídnutím „prosit o to, co chci“. Má to své opodstatnění, vždyť my – jak říká sv. Pavel – „ani nevíme, oč máme prosit“. Slepý žebrák za hradbami Jericha, Bartimaios, to naopak věděl. Stane se jeho prosebné přání „Mistře, ať vidím!“ rovněž přáním naším? Když ano, Pán jistě pootevře ikonostas a naše oči uzří smysl všeho. Dnes částečně, jednou pak dokořán.
Biblio:
Vojtěch Šustek; Zlato se čistí v ohni. Příběh života, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřka; Rožnov pod Radhoštěm, 2005
odeslat článek
vytisknout článek
