Nový portál Vatikánského rozhlasu

Karel Kryl:
Nesmíš si, má milá, stěžovat,
že je to s námi tak špatné,
Občas i k slovesu milovat
patřívá zájmeno zvratné.

Před třiceti léty (1981) se v Německu vyšplhala na nejvyšší příčky žebříčku oblíbenosti nezvyklá písnička. Jmenovala se Ich mag, což se dá přeložit Co mám rád. Podmanivou melodií a textem s vysloveně positivním pohledem na svět si získala srdce starých i mladých. Autor v ní opěvuje i ty nejskromnější zdroje radosti každodenního života a končí vždy sloku slovy: …to vše mám rád – nejraději však Tebe! Když o rok později skupinka dětí nazpívala tutéž písničku s pozměněným textem, stal se z ní celosvětový šlágr. A všude k ní přidávaly další a další sloky, kterých nakonec bylo tolik, že tento hit vešel do Guinnessovy knihy rekordů jako píseň s nejvíce slokami vůbec. Děti v ní rovněž opěvují každodenní radosti – tentokráte jejich dětského života – a každou sloku končí slovy…to vše mám rád – nejraději však sebe!. Ptáme se: Je přípustné mít rád ze všeho nejvíc sám sebe?

Sebeláska je přeci neřest! Proč ji ale nezmiňuje ani katalog osmi zlých myšlenek (pokušení), jak jej znali Otcové pouště na Východě, ani klasický katalog sedmi smrtelných hříchů tradovaný na Západě? Je tomu zřejmě proto, že sebeláska není jednou z neřestí, nýbrž matkou všech. Stupeň jejich morální závažnosti se pak měří mírou sebelásky, která v nich hárá. Nejzřetelněji prozrazuje sebelásku pýcha, která je také onou neřestí, která se nejvíc příčí pokání. Může dokonce přerůst ve hřích proti Duchu svatému, který, jak říká sám Spasitel, nebude odpuštěn! Jak je tedy možné, že vtělená Boží láska sama, Ježíš, nám přikazuje milovat ty druhé tak, jako milujeme sami sebe? Na otázku: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‘Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.’ Druhé je toto: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ (Mk 12,28b-34) Nebyla by pak sebeláska už neřestí, nýbrž ctností?

Mít sám sebe rád je požadavek moderní psychologie. Snad nikdy se neprohřešovalo tolik lidí právě proti tomuto přikázání jako dnešní společnosti. Módou vnucený ideál krásy poplatný vládnoucí kultuře vede zejména u děvčat až k chorobnému nepřijetí vlastního těla a žene je do smrtonosných půstů (anorexie). Falešná sebeláska se tu převrací v nenávist vůči sobě. Ježíšovo přikázání „miluj svého bližního jako sám sebe“ zde jakoby ozvěnou přikázání „nezabiješ“.

Nepřijetí sebe sama je projevem nevíry: nevěřím, že by mne Bůh mohl zamýšlet takovým, jakým jsem a že bych mohl být láskyhodný. Teolog Henri Nouwen (1932–1996) kdesi říká, že kořen všech našich hříchů spočívá v tom, že nevěříme, že jsme bohumilí. Kdo nevěří v lásku Boží, cítí se oprávněn si ji vynahradit a dopřává si, až se zničí. Taková sebeláska je hříchem. Zdravá sebeláska naopak přijímá život z rukou Stvořitele jako dar a přejímá za něj před Dárcem zodpovědnost. Zachází sám se sebou v souladu s Božím plánem a vlastním povoláním. Nezemřelo by na anorexii děvče, které by objevilo, že nemusí být modelkou za každou cenu a že k tomu, k čemu jej Stvořitel povolal, nepotřebuje tzv. ideální míry.

Milovat svého bližního jako sám sebe, dokáži jen tehdy, uvěřím-li, že já i ten druhý jsme Boží děti, které On má stejně rád. Lásku nelze splatit než láskou. Pochopil to dobře žalmista, když vyznává: „Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj! Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen“. (Žl 18)

Oslava Boží lásky stojí na počátku dějin vyvoleného národa. Izrael si opakovaně bude muset nechat líbit výtku proroků, že dobře nenaslouchá. „Šema Izrael – Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!“ (Dt 6,2-6).

Bez víry v Boží lásku a bez lásky k Bohu nic nemá smysl a to nejvelkolepější dílo nebude než prázdným duněním, píše sv. Pavel ve své Velepísni lásky. Bez lásky nám zůstane skrytý smysl Kristova kněžství a jeho oběti, kterou přinesl, ne proto, aby nám to vyčetl pokaždé, když děláme něco, co se nám zrovna líbí, nýbrž z lásky k nám! – Jeho láska jde tak daleko, že se za nás hříšníky Ježíš u Otce přimlouvá a jako velekněz za nás přináší oběť, kterou je On sám. (srv. Žid 7,23-28).

Možná je soudobý atheismus následkem nelásky k sobě, a ta zpětně plodí nelásku k Bohu. Milovat Boha je chtít dobro pro sebe – a tím i pro bližního! Zdravá sebeláska je proto nejspíš našim největším úkolem a nejpotřebnější ctností. Doopravdy to chápou děti. Nebudete-li mít rádi sami sebe jako Boží děti, nevejdete do Jeho království!