„To je úplná apokalypsa!“ říkáme tváří v tvář katastrofám a hrůzám, pro něž nemáme slov. Ze samotného slova
apokalypsa jde strach, ačkoliv jeho původní význam v řečtině je „zjevení, odhalení“. Konkrétně je
Apokalypsa poslední část Nového zákona, kde sv. Jan popisuje zjevení, kterého se mu dostalo na konci života na řeckém ostrově Patmos. Má eschatologický charakter:
eschaton znamená „poslední věk“ a označuje tudíž poslední věci světa a člověka.
Vidina konce vzbuzuje strach a bázeň a zároveň fascinuje. Především ale vzbuzuje zájem o to, kdy nastane. Ten se pak živí ze všech možných zdrojů, aktuálně z kalendáře starých Mayů, podle kterého by měl nastat konec světa koncem letošního roku. Podobné úvahy zachvátily doslova celý svět při přelomu tisíciletí: rok 2000 aktivoval millenaristické či chiliastické představy, stejně jako deset století předtím rok 1000.
Už samotný fakt, že země a vesmír dospějí do svého konce, stojí za úvahu. Že svět povstává z ničeho, rozvíjí se a zaniká – že tudíž existují dějiny, které začínají a končí a vedou k určitému cíli, vděčíme židovsko-křesťanským kořenům naší evropské civilizace. Akademický rok na Institutu křesťanských věd v Rimini zahajoval jistý muzikolog, který ukázal, že bez biblického pojetí dějin by nevznikla jediná Mozartova či Beethovenova symfonie. Ve srovnání např. s indickou hudbou, která jakoby bez začátku a bez konce nekonečně plyne, má každá symfonie pevnou dramatickou stavbu: začátek, vyvrcholení a závěr. Tak je to i s dějinami spásy; už pojem sám vypovídá, že spása je dějinná, tedy postupná, rostoucí, vrcholící a vedoucí k cíli pomalu, protože v čase.
Nadčasový Bůh vstupuje do času a posvěcuje ho. To se uskutečnilo v určitou dějinnou chvíli v člověku Ježíši, konkrétní historické osobě, jejím životem, smrtí a vzkříšením. V Kristu jako Bohu však tato dějinná chvíle prostupuje celými dějinami lidstva a vesmíru a přechází ve věčnost. Do tohoto tajemství vstupujeme modlitbou – bohoslužbou. V liturgii se časnost a věčnost spojují: věčnost se vlévá do přítomné chvíle a přítomná chvíle se stává bránou do věčnosti. Kdo zažil byzantsko-slovanskou Božskou liturgii trvající několik hodin, nevnímá ztrátu času, ale zakouší nebe na zemi.
Čas lze ovšem také promarnit, pošpinit, znesvětit, učinit z něj prostor vlády Božího odpůrce. Tak jako týrání v nacistických koncentrácích a v komunistických lágrech nebude vymazáno z paměti národa, přejde-li skrze mučedníky a vyznavače této doby do liturgie. Podobně je liturgie památkou (anamnesis) velkých zásahů Stvořitele do dějin Božího lidu, z nichž ten největší je Vtělení Božího syna a jeho dílo spásy. Ta se neobejde bez frontálního střetu dobra se zlem, života se smrtí, pravdy se lží. Tento konflikt se radikalizuje a vrcholí. Nevíme ovšem, vědět nemáme a ani nemůžeme, kdy dojde ke Kristovu finálnímu vítězství; nevěděl to ani sám Ježíš (srv. Mk 13,24-32), ale jen jeho a náš nebeský Otec.
Možná se budeme divit, když se u nebeské brány dozvíme, že apokalypsa již byla. Ta je průvodním jevem souboje Krista s Antikristem, a ten probíhá neustále a za určitých historických podmínek a okolnostech zvlášť intensivně. V tomto smyslu nemohl dát americký režisér Francis Ford Coppola, svému hrůzostrašnému filmu o válce ve Vietnamu příznačnější název, než Apocalypse Now („Apokalypsa teď“). V úvodu filmu (r. 1979) zaznívají apokalyptické tóny písně The End (z r.1967) kapely The Doors. Zpěvák Jim Morrison líčí konec jako totální kolaps vztahů a hodnot a předjímá tím svou vlastní brzkou smrt na „ou dí“ (overdosed), předávkování omamnými jedy. Drogy se nabízejí k použití všude tam, kde člověk se ocitne v silovém poli souboje dobra se zlem a chce uniknout kruté skutečnosti do závětří virtuálního světa. Omámení sovjetští vojáci v Afganistánu a američtí ve Vietnamu vysíláni chladnokrevněji zabíjet a bezbolestněji umírat jsou toho tragickým dokladem. Ani samotný Spasitel nezůstal ušetřen obdobné nabídky. Když mu podali houbu namočenou ve vínu smíšeného se žlučí, „okusil, ale pít nechtěl“ (srv. Mt 27,34).
Apokalypsa je „zjevení“. Co nám Bůh skrze vše ty apokalyptické hrůzy a katastrofy chce sdělit? Eschatologické předpovědi nemají za cíl nás děsit, ale naopak ujistit, že se nemusíme bát. Jeho péče nás doprovodí až za hranice smrti, protože naše životní stezky smrtí nekončí. Vždyť už žalmista vyznává: „Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast“ (Ž 16).
Eschatologie není tedy výčtem nevídaných hrůz, ale nadějí na to, co očekáváme s radostí, že přijde, totiž nová země a nové nebe. Kéž bychom definitivní příchod Kristův a nastolení jeho království tak radostně očekávali jako první generace křesťanů: „Maranatha! – Přijď o Pane!“
Bamberská Apokalypsa, folio 19 verso, Bamberg, Staatsbibliothek, ms A. II. 42, ca r. 1000
odeslat článek
vytisknout článek
