Pasáže z Písma či přesněji Kristovo proroctví o soudném dni tohoto světa je klíčové pro pochopení smyslu stávající krize víry. Působí pesimisticky někdy i na křesťany, takže si s ním nezřídka nevědí rady, považují je za okrajové anebo se je v duchu či výslovně snaží neutralizovat. Téma soudného dne světa a dějin je v dnešní době prubířským kamenem křesťanské víry, protože klade nepříjemné otázky široce akceptovanému optimismu evidentně politického zabarvení. Tento zvrhlý optimismus sekularizovaného mesiášství se nejvíce rozmáhá v takzvaném transatlantickém prostoru, jak se - kdovíproč - označuje západní Evropa a Spojené státy.
Důvodem, proč líčení posledních dnů ve starozákonních i novozákonních textech někomu připadá pesimistické, čímž se chce říci nepřijatelné či nadsazené, je skutečnost, že se mentálně a pocitově zabydlel ve virtuální realitě mýtů, tedy zcela bezbožných představ o světě. Tato fiktivní realita sycená výdobytky rozmanitých lidských činností se stále intenzivněji vytváří zejména posledních dvě stě let, během nichž si už celé generace osvojily specifické chápání dějin, které už nemají být dějinami spásy, nýbrž dějinami lidského pokroku a demokratického sebevykoupení.
Nemá-li křesťan propadnout tomuto zvrhlému pojetí, musí dějiny nejenom ustavičně vztahovat k jejich i svému Pánu a Bohu, ale také vnímat tajemství špatnosti, které v dějinách pracuje (2 Sol 2,7). Není sice záhodno hloubat o mysteriu iniquitatis více, než je zdrávo, protože člověk vlastními silami není schopen odolat přitažlivosti zla a snadno i nepozorovaně se může stát jeho spojencem. Avšak stejně nebezpečný je i druhý extrém, že se totiž ze všeobecného křesťanského povědomí vytrácí zmínka o tomto tajemství a jeho působení se v lidských dějinách důmyslně zakrývá nebo dokonce omlouvá. „Nedejte se žádným způsobem oklamat. Napřed totiž musí nastat odpad a objevit se člověk skrz naskrz hříšný, propadlý záhubě..“ (2 Sol 2,3), varuje sv. Pavel před naivním očekáváním druhého Kristova příchodu, které nebere v úvahu příchod Antikrista.
Zdá se, že v obecném povědomí skutečně převládá dojem skrz naskrz pozitivní dějinné nutnosti, která se stále více stává stmelujícím globálním názorem a cenzuruje nejenom zmínky o tajemném působení špatnosti, otci lži a nepříteli lidské přirozenosti, ale také o dějinném působení zbožnosti, tajemství víry a Ducha svatého.
Evangelní proroctví o soudném dni světa a dějin věřící obvykle odbude tím, že neví, kdy ten den nastane, a proto není třeba se jím zaobírat. Avšak skutečnost, že o tom, kdy nastane, neví nikdo jiný než Bůh, neznamená, že by věřící neměl tomuto úběžníku věnovat pozornost a nevnímat v minulosti i současnosti tohoto světa znamení, která mu nakonec vlastně zprostředkovávají jistotu, že skutečně prožíváme dějiny spásy. Evangelní pesimismus ohledně světa, který si buduje lidstvo samo, je zkrátka nezbytný k účinnému optimismu Božího království, které z tohoto světa nebude.
Existují vskutku taková znamení? Bible jich vypočítává mnoho. Nejenom ta zevnější jako jsou války, hladomory, zemětřesení a pronásledování, ale také vnitřní jako je úzkost národů, bezradných nad hukotem moře, nedorozumění, které vzájemně rozdělí i ty nejbližší, duchovní spoušť, tj. ochladnutí lásky a možná i vyhasnutí víry. Tato znamení lze nepochybně spatřovat i v rozmanitých peripetiích soudobé lidské činnosti a lidského smýšlení. Konspirační terorismus, ekonomická diktatura padělatelů peněz, nadnárodně organizovaná kriminalita, mocensko-ideologické výboje struktur hříchu vydávané za spontánní politickou opozici anebo demokratickou vládu – podle toho, jak se to hodí - apod., zejména však uzákoňování kolapsu logiky a zdravého rozumu např. v podobě legalizace interrupcí či nepřirozeného sexuálního soužití. Znamení rozmáhající se špatnosti musí křesťan do své vize světa a dějin zahrnovat a nikoli je minimalizovat anebo zastírat, má-li žít dějiny spásy své i světa doopravdy.
Skutečnými dějinami jsou totiž ty, do nichž je člověk vtahován vtělením Božího Syna, Ježíšovými událostmi v Nazaretě, v Betlémě, v Jeruzalémě, na Golgotě a na Olivové hoře. To jsou jediné skutečné dějiny člověka a naplňují se pod vedením Vševědoucího Boha, nikoli ty, které křečovitě lpějí na své autonomii nekomunikující s transcendentním Božím Slovem, které se stalo konkrétní tělem a imanentně přebývá v mystickém těle církve.
Pravá a věčná radost, ke které chce věřící dorůst, se neobejde bez slz pokání. Evangelní blahoslavenství to říká jasně: radovat se budou lkající. Proto je třeba nezříkat se podnětů, které nás k tomu vedou.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
