Co je vlastně pro věřícího zdrojem radosti? Radosti, která objímá všechny, všechno a navždy? Zdrojem, ze kterého lze čerpat, ba dokonce je záhodno čerpat, neboť jiný takový ani není? Tímto zdrojem je Kristův návrat, kterým se skončí lidské dějiny i celý vesmír. Odtud čerpají svoji specifickou radost křesťané od samotných svých počátků. Skomírající víra však toto Kristovo proroctví přijímá s jakousi nostalgií, ba smutkem. Samotný advent, který odkazuje právě na tento Pánem prorokovaný fakt, je v křesťanském prostředí nezřídka vnímán jenom jako období příprav na prožití Vánočních svátků, takže se jeho vlastní smysl vytrácí či dokonce úplně převrací. „Proč se tedy modlíme a prosíme, aby přišlo nebeské království, máme-li raději pozemskou porobu?“ (O smrtelnosti kap.18) – ptá se svatý Cyprián, kartaginský mučedník a biskup z poloviny 3. století. Obtíž, kterou vyslovil už před osmnácti sty lety, dnes nejenom trvá, ale spíše se prohlubuje. Vtírá se totiž všude, lísá se dokonce i do křesťanského zvěstování, které potom nabízí samoúčelné moralizování a v horším případě jen sofistikované lichocení bez vztahu k počátku a cíli naší víry.

V úryvku z Lukášova evangelia líčí Kristus, jdoucí do Jeruzaléma na poslední Paschu, jaká znamení budou doprovázet Jeho tajemný návrat: „války všech proti všem, hlad, mor, zemětřesení, hrozné úkazy na nebi“ (srov. Lk 21,10-11) a „na zemi úzkost národů,“ které budou pociťovat bezradnost dokonce i „nad hukotem a příbojem moře“. Pán k tomu říká: „lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět“ (srov. Lk 21,25-26). Po tomto děsivém popisu se však obrací ke svým učedníkům a překvapivě dodává: „až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“ (Lk 21,28). Možná je třeba se ptát, zda ještě toužíme po vykoupení, budí-li v nás výčet těchto znamení jen výhrady a zdráhání.

Jisté je jedno, že téma vysvobození je právě onen rozměr, o který v lidských dějinách jde. Otázka zní: Považujeme se za svobodné až do té míry, že už žádné zásadnější vykoupení neočekáváme? Toto je otázka, kterou je třeba si klást a o které je třeba přemýšlet, aby se v našem životě mohla plně ujmout víra, kvůli níž Kristus zemřel.

Spíše se zdá, že i mezi křesťany se stále více rozmáhá přílišné zaujetí pořádáním a organizováním tohoto světa, jakoby snad jediný, kdo ovlivňuje chod dějin světa, byl člověk. Neodporuje tomu ani fakt, že Bohu je současně přisuzováno čestné místo vlídného pozorovatele… A zároveň se vůbec nepočítá s tím, že dějinami se od jejich počátku vine také působení nepřítele lidské přirozenosti, Zlého, jehož inteligence hravě převyšuje lidi jak individuálně, tak celkově, v globálním i dějinném souhrnu.

Léčka, o které mluví v evangeliu první adventní neděle Kristus, v souvislosti s dnem posledního soudu, totiž „přijde na všechny, kdo přebývají na celé zemi“ (Lk 21,35). Nebude možné ji vlastními silami nějak prokouknout anebo se jí elegantně vyhnout. Dějiny člověka se v této léčce odvíjejí a také dojdou naplnění, které Bůh předjal vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Vykupitele.

Proto je Jeho návrat očekáván s radostí, která ovšem nepostrádá dramatický prvek napětí podobně jako se těší dítě na slíbené překvapení. Nával pokoncilního nadšení pro záležitosti tohoto světa je proto zapotřebí velmi bedlivě rozlišovat od zápalu skutečné víry, která nepropaguje království z tohoto světa. Stále více se totiž ukazuje, že vykazování víry do soukromí jednotlivců rovná se chtě nechtě jejímu postupnému vyhasnutí a na její místo nenápadně nastupují světské náhražky politického ražení. Skutečným životním prostředím křesťanské víry zůstávají celé lidské dějiny v rámci vesmíru existujícího rovněž a jedině z Boží vůle. Proto se musí jednotlivý křesťan bránit nátlaku, kterým je po dobrém či po zlém naváděn k tomu, aby víru privatizoval a její církevní sdílení deklasoval na pouhou formalitu. Odhlížet od tajemného společenství v Kristově těle, které nepřetržitě klíčí a roste napříč lidskými dějinami, znamená ztrácet kontakt s pramenem milosti a radosti.
Teprve v tomto spojení je možné žít a také se dožít opravdové radosti, jejíž zdroj adventní doba připomíná.