Jednoho listopadového dne mi do Říma telefonoval jeden z polských diecézních biskupů, který je silně zapojen v apoštolátu svojí diecéze, třebaže média jej „neopečovávají“, protože nesplňuje ideologická kritéria. „Máme nemalé těžkosti v pastoraci mládeže - říká. Patrně jsme něco zpackali.“ Téhož dne se v Římě konaly tři mládežnické demonstrace. Teoreticky proti finančním restrikcím vlády ve školství. Prakticky dvě z nich vyústily do rvačky navzdory preventivním opatřením policie. Jedna byla nazvána „fašistickou“, druhá „antifašistickou“, létaly pěsti i všechno ostatní, aby byla dána najevo převaha a vyjádřeny emoce vzájemné nevraživosti.
Krize mezilidských vztahů a schopnosti rozmlouvat i konfrontovat se v Evropě narůstá. Jakoby zmizel základ, na kterém stát, o který se opřít a který dává pocit smyslu, totožnosti a identifikace sebe sama v rámci společnosti. Chybí jakýsi „vztažný bod“ veškerého vyhodnocování i vytváření budoucnosti.
Je to společenský problém, ale v jeho základech lze vytušit také nedostatek skrytý v nás, tedy ve společenství věřících. Je zapotřebí vidět tento problém v komplikovanosti celkové situace. Nezavírat oči před obklíčením ideologiemi a mocných lobby s dalekosáhlým zájmem společnosti, se šancemi na přežití globalizujícího se světa. Pomalu začíná opadat pel: vědci uznávají, že embryo je člověk. Stává se zjevnou dramatická bezmocnost sociálních systémů ve společnosti za 20-30 let a z toho vyplývající ohrožení sociální bezpečnosti, až se bude dožadovat pomoci nynější mladé pokolení, které je dnes bez práce i možnosti platit sociální pojištění. Strukturální nezaměstnanost přestane být pouhou formulí, ale stane se přízrakem, který může vést k nutnosti změny mechanismů i stylu životní kultury evropských společností. Není to jednoduché, ale je třeba se s tím vyrovnávat.
Například ve Francii narůstá vědomí křivdy působené budoucím generacím soudobými zákonodárnými tendencemi, které rozbíjejí manželství mající a vychovávající děti. Francouzi nechtějí dětem křivdit. V listopadu vyjádřilo 17 tisíc starostů a úředníků státního aparátu odpor proti vládnímu plánu redefinovat manželství. V polovině listopadu se na ulicích francouzských měst objevily demonstrace, v Paříži takřka 200 tisíc lidí. Největší odpor budí přiznání možnosti adopce. „Kvůli uspokojení aspirací 2% společnosti má být pošlapáno právo dětí na otce a matku.“ A klade se otázka, jak budou reagovat děti, až se ve věku 12-13 let dovědí, že pro ně někdo vybral tuto situaci? Problém je právní, sociální i psychologický a týká se lidských práv nynějších dětí, říkají Francouzi. Výmluvný je nadkonfesní charakter těchto protestů. Židé, katolíci, muslimové, prorodinné organizace, úředníci, sdružení adoptovaných osob. Ekonomická a ideologická lobby naléhá na řešení prosazované „kulturní revoluce“, totiž na eliminaci křesťanství z veřejného prostoru. Bylo by však krátkozraké vidět hrozbu jenom v tom.
Biskupové zemí Blízkého východu mluví o rostoucím množství mladých muslimů, kteří by chtěli přejít na křesťanství, ale brání jim v tom politická situace. Naproti tomu v zemích tradičně křesťanských, jako např. zmíněná Francie, se stává, že mladí katolíci dávají přednost islámu. Konfrontace křesťanství s islámem nastává mezi mladými lidmi, na setkání s muslimskými vrstevníky. Nedovedou se přiznat ke své křesťanské víře a odpovědět na otázky muslimských vrstevníků. Konverze pak často předchází svatbě s muslimkou. Islám netoleruje smíšená manželství, takže se křesťané zříkají víry. Mladí muslimové jdou v pátek do mešity a nestydí se za to. Mladí Evropané se přiznáním k víře cítí zahanbeni, společnost jim neposkytuje oporu. Během probíhající návštěvy ad limina se francouzští biskupové dotýkají tohoto tématu: jak odpovědět na touhu mladých pokolení, aby katolíci mohli být hrdí na to, že jsou křesťané?
Když přijíždím do Polska slyším nářky, že faráři požadují, aby křestní kmotři byli praktikujícími věřícími, což je mezi příbuznými ve velkoměstské anonymitě stále obtížnější. Jak vyjít z této slepé uličky? Dotýkáme se jednoho z neuralgických bodů problému. Jde o byrokratický předpis anebo o opravdový střet se skutečností víry? Křest není formalitou, ale začleňuje do života Ježíše Krista, jak stojí v evangeliu, roubuje nás na životodárný kmen. Otvírá cestu, která překonává časová omezení i bariéru smrti; otevírá cestu, která se v jazyce katechismu nazývá spása.
Svátost křtu nás uvádí do života. Určuje nás vůči nám samotným i ve vztahu k druhým, určuje nás v kontextu společenských i světských mechanismů. Přestáváme být listem, který je unášen jakýmkoli větrným poryvem. Stáváme se účastníky Cesty, kterou je On, Ježíš. Jdeme s ostatními, ve společenství, nejsme ponecháni sami sobě nebo postaveni proti sobě. Někdy jsme unavení, ale solidární, oporu dáváme i přijímáme.
V homilii na závěr synodu o nové evangelizaci Benedikt XVI. upozorňoval na pokřtěné lidi, kteří nežijí ve shodě s požadavky svátosti křtu. Vyskytují se na každém kontinentu, ale zvláště ve zlaicizovaných zemích. Církev jim věnuje zvláštní pozornost, aby se znovu setkali s Ježíšem Kristem, znovu objevili radost víry a vrátili se k náboženské praxi ve společenství věřících. Obtíž gordického uzlu při hledání křestních kmotrů se může stát příležitostí ke společnému prohlubování víry, objevování smyslu společenství založenému na vztahu s naším Pánem, Ježíšem Kristem.
Autor je programovým ředitelem Vatikánského rozhlasu.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
