Rádio Vaticana

JUDr Josefu Plockovi a jeho ženě Hance
k řádu T.G. Masaryka .

Písmo svaté potřebuje výklad, zejména ony tak tajemné apokalypticko-eschatologické perikopy k závěru církevního roku a začátku Adventu. Je-li Písmo slovo živého Boha živému člověku, pak nejlepší exegese je ta, kterou nám někdo před-žije.

Znám takové osobnosti. Jedni z nich jsou manželé JUDr. Josef a Hanka Plockovi. Žijí v Praze, na Malostranském náměstí, s výhledem vzhůru na Svatovítskou katedrálu. Když na Hradě 28. října tohoto roku president republiky uděloval státní vyznamenání mužům a ženám na které může být celá společnost právem hrdá, zaznělo Vladislavským sálem i jméno Josef Plocek. Než mu hlava státu připnula Řád T.G. Masaryka, kancléř uváděl důvody tak vysoké pocty. Řekl:

„Josef Plocek zakusil pronásledování oběma totalitami, které v uplynulém století ovládly Československo. Během německé okupace byl jako student vyloučen z gymnasia a po válce jej komunistický režim za spolupráci na odeslání dopisu o stavu tehdejšího církevního a náboženského života u nás do Vatikánu zatkl a odsoudil jako „vatikánského špióna“ k 13 letům žaláře. Prošel věznicemi a uranovými doly na Slavkovsku, Jáchymovsku a Příbramsku. I po amnestii v roce 1960 byl nucen žít pod trvalým dohledem StB a byl všemožně pronásledován. Je stále aktivním členem Konfederace politických vězňů.“

To podstatné o JUDr. Plockovi tu je řečeno stručně, ale výstižně. Kdo chce o něm vědět víc, najde na internetu celou stránku odkazů. Vyplývá z nich, že Josef Plocek je nejen statečný muž, vlastenec, kompetentní právník a hlavně příkladný křesťan, nýbrž i mimořádně plodný filosof práva, myslitel a v neposlední řadě „politik“, totiž občan s živým zájmem o věci veřejné. Koho zajímá, jak to bylo s tou „špionáží pro Vatikán“ , odkazuji na Plockovy Paměti (Paměti – spadla klec a co bylo dál. Josef Plocek, Vzpomínky jednoho z muklů, 1982.)

Sotva přímý přenos z Hradu skončil, poslali jsme Hance gratulační sms-ku, zatím co se snažím probrat z opojného šoku tímto dopisem:

Milý Josefe,
jak jsem vděčný Bohu, a dnes zvlášť hrdý na to, že smím znát Tebe a Tvou ženu Hanku a mít Vás za přátele! Vzpomínám na naše setkání 12. listopadu 1989 v Římě na Náměstí svatého Petra. Co jsme tam tehdy zažili po mši svaté, během které Jan Pavel II. kanonizoval naši Anežku Přemyslovnu, nelze vyjádřit, než slovy žalmu 126: „Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“

Žalm navazuje na události prvního čtení této druhé adventní neděle, z knihy proroka Barucha, které popisuje návrat zajatců z babylonského zajetí. Tito lidé zakusili mnoho útrap, ale také Boží vysvobození. Baruch píše sice v 1. stol. př. Kr., ale vidí svou současnost prismatem velkých biblických událostí, jakou bylo babylonské zajetí za doby proroka Jeremiáše v 6. stol. Není to pouhé převyprávění historické skutečnosti, je to oslava zážitku vykoupení Bohem v přítomnosti: „Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. […] Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď …na své děti, které se shromáždily …od východu slunce až na západ. […] (Bar 5,1-9).

V onu chvíli se Baruchovo proroctví naplnilo i pro nás, z přeplněné basiliky proudící davy Čechů a Slováků: Jásot lidí, kteří si padali do náručí po 20, 30 ba i po 40 letech se rozléhal od jedné kolonády ke druhé, jenž obepínají svatopetrské náměstí jako rozevřená Boží náruč. Vy, Josefe a Hanko, jste právě prožili exodus biblických rozměrů, ve kterém faraón už nedokázal vzdorovat kmetu kardinálu Františku Tomáškovi, který jako Mojžíš hřímal: „Let my people go (Nech můj lid odejít).“ My zas jak siónští zajatci, viděli se vracet domů.

Právě včas, abychom zastihli živé a ještě při síle ty, kteří brzy na to začali odcházet, jako Josef Zvěřina, nebo PP. František Mikulášek SJ a Karel Dománek SJ, později pak Václav Vaško a Oto Mádr. Z vyprávění o nich a přímých vzpomínek na ně je utkáno mé mládí, díky osudu mých rodičů, tak podivuhodně protkaným s osudem Vaším. Rodiče již nežijí a teprve po jejich odchodu jsme si my děti, Mary, Petra a já, postupně uvědomili, jak totální byla totalita, jak kapilárně poznamenal „faraón“-komunismus nejen ty jejich rodičovské životy, ale i ty dětské naše, A to mírou, kterou nepochopí, než kdo se – jako Vy – s tou apokalyptickou příšerou utkal. Proto Vy, Hanko s Pepou, jste pro nás ještě víc než přátele – jste pro nás domovem. A to tím spíš, že řady Vás svědků oné velké bolestivé doby řídnou. Nicméně jsme si jisti, že patříte k oněm Hospodinovým věrným, kterým dá dlouho přežít všechny své trýznitele. O a pro mne pak tu je ještě další důvod ke vděčnosti: Váš malebný byt ve stínu kdysi jesuitského chrámu sv. Mikuláše, byl po celá ta léta útisku útočištěm mnoha mých spolubratří z Tovaryšstva Ježíšova, v čele s provinciálem Františkem Šilhanem, a konspirativním centrem „maření státního dozoru“ nad ním osobně. A duší všeho toho - jak jinak! - bylas Ty Hanko!

Kráse ceremonie na Hradčanech ubírá proto na jinak dokonalé chuti hořká kapka , že pod velkolepou klenbou Vladislavského sálu jsi nestála vedle Josefa i Ty! Proč se u nás ženy Muklů (mužů určených k likvidaci) tak žalostně nedoceňují? Nemá na nich naše společnost co cenit a ctít? Ani to, že když Tě Josefe v roce 1951, dne 12. března jako pětadvacetiletého v Praze zatýkali, jste byli s Hankou teprve zasnoubeni. A že ona přesto na Tebe čekala, celých dlouhých devět let, v naději, že se jí vrátíš. Asi to byl sám apoštol Pavel co nad tou nadějí bděl, a ona nezklamala. A nezklamali jste ani Vy, když Pavel, jak onehdy Filipanům, tak uznale píše: „Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve Vás toto dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše“ (Flp 1,4-6.8-11).

Milí Hanko a Josefe,
Advent je časem přípravy na příchod Pána. Je nádherným zaslíbením toho všeho, co Bůh připravuje těm, kteří naň čekají bdící v lásce. Ten předvánoční čas je prosycen eschatologií a vkládá do srdce otázku: „Co se asi bude dít?“ „Co se všechno ještě stane?“ Budeme se snad bát? Ne! Co se má stát, ať se klidně stane - Ať se třeba zřítí nebesa! Vy dva budete stát rovně, jak dva stromy vedle sebe. Vkládám Hance proto Hance do úst píseň Sky fall. Adele (v mém zcela volném překladu) v ní mluví o lásce ve velké trýzni, jenž přesto ústí do naděje, že „Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem“. (Žl 126) Ať tato nebeská moudrost zúrodní naše nitra, aby v nich rostla láska a s ní i poznání, že „vše napomáhá k dobru těm, kdo Boha milují“.

Tohle je konec.
Zadrž dech a napočítej do deseti.
Pociť, jak se země hýbe a pak,
poslouchej, jak mé srdce puká.

Náš život tu nesmí mít svůj konec, dřív než začal.
Ač jsem se topila a hrůzou snila o této chvíli.
Promlčelo se, co jsem od života chtěla,
uchvácena emocemi jsem odcizena.

Ať nebe spadne,
když se rozpadá,
zůstaneme rovně stát,
vždyť se není čeho bát.

Když obloha padá…

Vše začalo když nebe padalo,
tisíce mil a hvězd vzdálení
trýzní, vzpomeneš-li ještě moje číslo
budeš-li znát ještě moje jméno,
nepřemluví-li tě „realisti“, že mé srdce stejně nezískáš.

Kam jsi šel ty, chtěla jsem jít i já
Co uvidíš, vidět i já, v bolesti,
že nikdy nebudu svá, bez ochrany,
jakou my dá jen Tvá náruč plná bezpečí a lásky,
která neváhá.

Naděje však nezklamala, když volala jsem
skrze mříže: podej mi ruku, povstaneme
s rovným čelem budem stát!