Nový portál Vatikánského rozhlasu

Na adventním věnci na chodbě krajské nemocnice hoří už dvě svíce. Ležím na lůžku a hledím ke stropu. Čas jakoby se zastavil, jen hodinky monotónně odměřují minutu za minutou. Jsme na pokoji ve třech. Starý pán s dobrotivou tváří, jenž se už blíží k prahu věčnosti. Udřený zemědělec, padesátník, s tělem pětasedmdesátiletého člověka – slovo lékaře. Mezi sestrami několik vlídných tváří. Jiné prozrazují už jen tónem hlasu, že za ty prachy, co berou se teda nepřetrhnou. Po radosti – ani stopy.

A to má III. adventní neděle radost přímo v názvu: „Gaudete! – Radujte se!“ nás vyzývá vstupní antifona. A prorok Sofoniáš v tónu přímo hýří: „Jásej, siónská dcero, zaplesej, Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem…!“ (Sof 3,14-18a) A apoštol Pavel přímo naléhá na Filipany: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se!“ (Flp 4,4-7) A důvod této naděje? „Pán je blízko! – Dominus enim prope est!“ Ale v jakém smyslu blízko? Že brzy přijde? Kolik zbývá času?

Přesný čas se měří chronometrem. Ale i ty nejpřesnější švýcarské hodinky nám neřeknou víc, než kdy přesně přijede náš vlak. O Kristově blízkosti nic nevypovídají. Ani staří Řekové nás nepřivedou dál. Bůh času (chronos) je jako had kousající se do ocasu, jako kruh, co nikde nekončí a nikde nezačíná, věčnost je nekonečně plynoucí a měřitelný čas. Vytváří tak kolo dějin, jež se točí dokola, takže co bylo, zase bude, nic nového pod sluncem, marnost nad marnost. (srov. Kaz 1,1-9).

Čas může být – i přes objektivní měřitelnost – psychologicky zcela různě vnímán: jako krátký nebo dlouhý – podle toho, jak nám je. Zatímco bezesná noc v nemocnici se zdá nekonečná, lidem v lásce čas přímo letí. Avšak ani to nám příliš nepomůže určit Pánovu hodinu a odhadnout jeho blízkost. Ta je totiž pojem duchovní, který veškerou psychologii daleko převyšuje.

Vtělením se věčný Bůh podřídil chronologickému času. S ním vstoupila věčnost do času a čas do věčnosti. Čas nebyl věčností pohlcen a anulován. Naopak, nabyl novou kvalitu. Získal smysl a cíl, přestal beze smyslu plynout a navracet se tam, kde kdysi byl. Stává se časem, který zraje a sleduje svůj cíl, být naplněn. A tato plnost času přichází v Kristu, který je jeho začátek i konec, alfa i omega. Jeho narození je proto středobodem dějin, a proto má právo požadovat od fíkovníku plody ve svůj, nový, Kristův čas. (srov. Mk 11,13n)

Tento „christologický“ čas je mírou blízkosti Boha v našem životě. Kdy jsme Bohu blízko a kdy daleko, není otázka jen morální povahy. Máme za to, že Bůh je nám blízko ve ctnosti, zatímco v neřesti se nám vzdaluje. Tento pohled je povrchní a není ani v duchu evangelia, radostné zvěsti, že Bůh se stal v Ježíši Kristu blízký právě hříšníkům. Tak jako je lékař nablízku nemocným. Blízkost Boží není tedy výsledek našich zásluh, ale paradoxně našich ne-zásluh. Je nezasloužený dar, ontologická danost, milost, která předchází veškeré naše uvažování, ba samotné naše bytí. Sv. Augustin, když konečně našel Boha, zpětně pochopil, proč Jej nemohl tak dlouho najít. Hledal Jej blízko sebe, ačkoliv – jak doznává ve svých Confessiones – Bůh mu byl blíže než on sám sobě. Naplnila se tak pro něj slova proroka Sofonijáše: „Tvůj Bůh je uprostřed tebe“.

To neplatí jen pro světce Augustina, ale pro každého z nás! Právě v tom je naše bída. Nedokážeme se z toho ani radovat. Víme až příliš dobře, že bychom před tímto Bohem a jeho „bláznivou“ láskou k nám museli kapitulovat a jemu se zcela vydat. Možná jsme ochotni k velkým činům a snad i k velkým obětem. Jsme ale ochotni přiznat, že my sami potřebujeme přijetí, odpuštění a lásku? Apoštol Pavel ví, proč tak naléhá na Filipany, potažmo na nás: „O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním.“ (Flp 4,4-7) Když vše své schopnosti a síly nabídneme Bohu, můžeme si být jisti, že „ Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání naše srdce a naše myšlenky v Kristu Ježíši.“ Můžeme pak slova Izaiáše učinit svými a radostně zvolat: „Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a má chvála, stal se mou spásou.“ (Iz 12,2n.4bcd.5n)

Blízkost Boží je nezasloužený dar. A přesto vyžaduje naše úsilí připravit se na jeho přijetí. To je důvod, proč Církev ukládá půst. Málo kdo ještě ví, že to platilo i o Adventu, s čímž souvisí zvyk, jíst na Štědrý večer kapra. Maso se smělo jíst až na Hod Boží.

Půst však pozbývá smysl, není-li spojen s reformou života, s vůlí dostat svůj život do „formy“, nechat se formovat. Autentickou formu nám může dát jen Duch svatý. Sv. Pavel to nazývá „dorůst zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“. (Ef 4,13) Obrat „zralé lidství“ v tomto verši doslova v řečtině říká: ať dorůstáme do dospělého člověka, do úplného muže.

Taková „mužská spiritualita“ chce sjednotit svou vůli s Boží vůlí. Sv. Ignác z Loyoly hledal Boží vůli v každém rozhodnutí všedního života. Sv. Terezie z Lisieux se tak sjednotila s Boží vůlí, že udělala závratnou zkušenost. Nebyla to již ona, kdo plnila vůli Boží, ale byl to Kristus, který konal vůli její. To je nejzazší důsledek sjednocení Boha a člověka v osobě Ježíše Krista, Boho-člověka. To je „vánoční dárek“, který vyráží dech. Stojí mi za to se naň připravit? Ať se tedy Boha zeptám, Pane, co mám dělat já? A když zachytím Jeho slovo, ať ho také činím: Jinak nápor jeho lásky nevydržím! „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ (Žl 95,7b-8).