Spravedlnost v kauze Karla Vaše převzala instance nejvyšší. Nikoli pozemský ústavní soud, ale spravedlivý Soudce všehomíra. Někdejší krutý bolševický prokurátor a soudce Kat – tak byl přezdíván politickými vězni – zemřel 8. prosince 2012 ve věku šestadevadesáti let.
Měl na svědomí stovky zavřených a mučených vězňů, navrhl několik desítek trestů smrti, z nichž dvanáct bylo skutečně vykonáno. Později i na něj dopadla tvrdá pěst bolševické justice, když byl v letech 1951-1956 vězněn v rámci procesů s Bedřichem Reicinem a Rudolfem Slánským. V roce 1956 byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby.
Nejslavnějším procesem, který jako vyšetřující soudce vedl, byl proces s generálem Heliodorem Píkou. Za něj jediný také byl po roce 1989 souzen – nicméně nakonec jej pražský Vrchní soud zprostil obvinění s tím, že je celá záležitost promlčena.
Vaš byl dokonalou ukázkou našeho prapodivného vyrovnávání se s bolestnou minulostí. Když byl v roce 2002 osvobozen z obvinění z vraždy generála Píky, bylo to s odkazem na zákon z roku 1855. Namísto abychom stanovili nepromlčitelnost těžkých bolševických zločinů, hledaly soudy všemožné kličky, aby strůjce a vykonavatele zla omilostnily. Ne, vůbec nešlo o potrestání tehdy pětaosmdesátiletých starců. Chyběl nám soudní tribunál, který by projednal a odsoudil veškeré zločiny proti lidskosti, které byly za komunistické hrůzovlády spáchány – byť by nevynesl tresty vězení. Tribunál, který by ukázal prstem na zločince, a to nejenom na nejnižší vykonavatele v podobě estébáků a bachařů, ale i na ty, kdo je řídili – členy ústředního výboru, politbyra, okresní a krajské tajemníky. Tribunál, který by jasně pojmenoval, co se příčilo spravedlnosti – byť by byl kdysi zločin v souladu s pokřiveným komunistickým právem.
Ano, pozemská spravedlnost není nikdy dokonalá, dokonalý je jen Jeden. Ale přesto bychom měli o ni usilovat. Koneckonců v Bibli máme jasně ukázáno, že touha po spravedlnosti je lidskému rodu vlastní - izraelské kmeny předtím, než si ustanovily společnou vládu v podobě krále Saula, dlouhou dobu ustavovaly své soudce, kteří měli spravedlnost nalézat.
Prokurátor Vaš nikdy veřejně svých činů nelitoval, doposledka odmítal připustit, že by se dopustil něčeho špatného. Ještě nedávno řekl, že život, jaký žil, je vzorem pro mladé. A v tom tkví celý problém českého komunismu. Jde totiž zřejmě o převládající postoj, alespoň pokud můžeme soudit z veřejných i neveřejných prohlášení představitelů komunistické strany. O hrůzách, které potkaly náš národ a které zničily životy statisícům lidí – nejenom těm přímo odsouzeným, ale i jejich blízkým, rodinám rozkulačených sedláků, znárodněných živnostníků - o těchto hrůzách komunisté mluví maximálně jako o chybách a přehmatech. Člověk může chápat upřímnou víru v marxistickou ideologii, jakožto náhražku náboženství. Koneckonců někteří myslitelé označují marxismus za nejmladší gnostickou herezi křesťanství. Na pováženou je ale bagatelizace či ignorace zla.
Tito komunisté dnes mají v nezanedbatelné části naší republiky vliv na podobu středního školství. Po úspěšných krajských volbách a poté, co drtivá většina ČSSD odhodila poslední zbytky zábran a studu a objala se s odloučenými komunistickými bratry, pardon soudruhy, ochutnávají komunisté po třiadvaceti letech karantény, jak chutná moc. Těžko říct, proč jim byl tak často v krajských radách svěřen právě resort školství. Snad proto, že kdysi dokázali českou, zvláště humanitní vzdělanost, zcela zplundrovat. A možná proto, že mají jasnou představu, co jim ve školách vadí a co by chtěli změnit.
Před pár lety rozpoutala dnešní pražská komunistická poslankyně a učitelka Marta Semelová velkou diskusi, když kritizovala skutečnost, že do škol jsou zváni na besedy o komunistické minulosti pouze političtí vězňové. Podle ní by bylo objektivní, když s žáky mluví reprezentanti Konfederace politických vězňů, aby si žáci vyslechli i exponenty komunistického režimu. Škoda že už Vaš zemřel, mohl přijít vykládat o tom, jaký je to pocit, poslat na smrt desítky lidí. Karlovarský krajský komunistický radní pro školství, bývalý armádní politruk Václav Sloup se k názoru Semelové nedávno přidal. Krátce před tím stihl ještě hájit střelbu na státních hranicích do lidí, kteří chtěli ze země utéct. Argument byl prostý – vyhovovalo to zákonům. O tom, že existuje něco jako morálka, že zákon zločinného režimu neospravedlňuje zločin, o tom ani slovo.
Teď když máme, co jsme chtěli... chtělo by se zazpívat se starou bolševickou písničkou. Ale chtěli jsme to skutečně? Proč jen nedošli sluchu ti, kteří krátce po Listopadu varovali, že každé nepotrestané zlo se vrátí? Proč jen musíme vést zbytečné boje o to, abychom dál mohli říkat a učit děti, že Zlo zůstane Zlem, i kdybychom jej stokrát přejmenovali na Dobro?
Karel Vaš měl smůlu. Kdyby žil ještě o něco déle, jistě by se dožil opětovného návratu komunistů do vlády. Kdyby na něj nezbyl post ministra vnitra či spravedlnosti, pro něž měl tu nejvyšší kvalifikaci, mohl by vést metodická školení pro učitele soudobých dějin. Takhle se těchto úkolů bude muset ujmout jiný z jeho soudruhů.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
