„O Vánocích se Kristus skutečně rodí, o Velikonocích skutečně vstává z mrtvých“ – tak vyjádřil Sergej Bulgakov, ruský teolog v pařížském exilu, tzv.
realismus pravoslavného obřadu. Západní křesťané, zejména
katolíci, by asi sotva souhlasili s názorem, že jejich liturgie je pouhou vzpomínkou. Není snad západní civilizace „realističtější“ než odtažitý kontemplativní Východ? Neztotožňuje se činorodý Západ s biblickou postavou Marty, zatímco Východ s Marií klečící u Ježíšových nohou a naslouchající mu?
Kdyby se „realismus Vánoc“ vyčerpal konstatováním, že Ježíšovo narození je historická událost, a snahou je časově co nejpřesněji určit, nebyl by skoro ani důvod slavit vánoční liturgii. Pojmout půlnoční jen jako romantickou vzpomínku by vyhovovalo hlavně těm, co zavítají do chrámu Páně jen jednou ročně. Východním křesťanům na přesném datumu narození Spasitele ani tolik nezáleží: neslaví „historickou událost“, nýbrž tajemství Epifanie (z řec. επιφάνεια) sebe-zjevení, či sebe-sdělení Boha na zemi v Ježíši Kristu. Nedoprovází to žádnou romantikou, ani citovým dojetím. Byzantská vánoční liturgie se nechápe jako vzpomínka na to, co se kdysi stalo, ale jako reálný vstup do příběhu, který trvá.
Nelze shazovat západní liturgii jako pouhou dekoraci vánoční nálady. Věříme ale, že liturgií vcházíme do tajemství betlémské noci jako do historické a zároveň meta-historické, nadčasové skutečnosti, která se děje? Ignác z Loyoly není tudíž žádný fantasta, když meditací betlémeké scény pomocí představivosti smyslově vnímá přímo pach sena, vola a osla, chlad atd. Starokřesťanský teolog Origenes jde ještě dál, když mluví o duchovních smyslech, kterými člověk vnímá i vůni božství a dotýká se ho. Je přesvědčen, že „každá křesťanská duše má za úkol přivést na svět Krista osvojením si jeho ctností. Je to náš podíl na skutečnosti Vánoc. Vtělením vše dorůstá do Krista a v něj se přetváří. Jsme povoláni být svědky této ještě skryté Boží přítomnosti v celém tzv. profánním světě, který profánní přestal být. Inkarnací se celý svět stává sakrálním prostorem. To je však zapotřebí vidět.
Nabývají na síle prorocká slova Karla Rahnera SJ že „křesťané budoucnosti buď budou mystiky, nebo nebudou vůbec“. Je-li „mystikem ten, komu byla darována nebo dopřána bezprostřední zkušenost božskosti, nejzazší reality, nebo ten, kdo se o ni alespoň vědomě snaží,“ pak Ignácovo „vidět Boha ve všech věcech“ je programem křesťanů do budoucnosti. Nenalezneme-li Boha nebo alespoň touhu po Něm v současné kultuře, například písni (I Can’t Get No) Satisfaction, která se stala hymnou celé generace mladých, nebereme Vtělení do důsledků. Sotva pak zabráníme tomu, aby se z Církve nestal poznenáhlu skanzen či rezervace pro weekendy za městem.
Narodil-li se a zemřel-li Kristus za hradbami města, pak proto, aby svou přítomností „mimo“ či „za“ naznačil, že Slovo spásy má slyšet celý svět, i za hranicemi kultovních míst vyvoleného národa. „Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“ (Mich 5,1-4a) Tak jako od apoštola Pavla v Areopágu se teď od nás žádá odvaha ukázat na oltář neznámého Boha a činorodou láskou mu dát Kristovu tvář. Porozumět řeči dnešního člověka a přeložit mu řeč Církve do jemu srozumitelného jazyka je naléhavý úkol, ke kterému nás cyrilo-metodějské jubileum přímo vybízí.
Je na nás říct: „Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli“ (Žid 10,5-10) – vědomi si rizika nepochopení. I svatí bratři ze Soluně se svou inovativní ideou inkulturace narazili. Cyril zemřel a Metoděj šel do vězení. Božímu Vtělení tento svět od začátku nepřál. Proto na ikoně Vánoc nenajdeme – pro Západ tak typické – výrazy útulnosti a něhy, nýbrž syrovou teologickou výpověď: Kristus se narodil, aby zemřel.
Život bez Boha je povrchní a plodí nespokojenost. „Neklidné je srdce mé, dokud nespočine v Tobě Bože,“ povzdychl si už sv. Augustin. Bůh se vtělil v Ježíši Kristu, aby odcizený člověk i svět se navrátili k Bohu Otci, a aby všechno tvorstvo vděčně zpívalo Stvořiteli svou krásu. Kdo zápasí o spásu světa, může mít třeba neúspěch, být umlčen a zlikvidován. Bůh sám se ho však ujme. Dá mu proniknout k nejzazší realitě všech věcí – k živému Bohu, Kristu Ježíši, kde najde uspokojení (satisfaction).
Je to ono ticho vánoční noci, v němž se upokojí každé lidské srdce zmítané touhou po Bohu: jako se upokojil sv. Jan Křtitel v Elisabetině lůně, když se setkal s Věčným Slovem v lůně Panny Marie (Lk 1,39-45): „Rosu dejte, nebesa, shůry, právo ať se vyleje jako déšť z oblak; ať se otevře země a zplodí Spasitele!“
Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
(Terezie z Avily)
odeslat článek
vytisknout článek
