Vánoční doba ještě neskončila, ale stromečky a dekorace už mizí z domovů, ulic i náměstí. Přistihuji se, jak přeji „pěkné Vánoce“ a omlouvám se, že jen „dodatečně“ – ačkoliv vánoční čas liturgicky ještě trvá. Tak neúprosně nás žene čas, že nechápeme, proč Jesličky zůstávají tu a tam až do 2. února, svátku Obětování Páně. Albert Schweitzer (1875–1965) sice řekl, že jej nejvíce zajímá budoucnost, protože je to „ona doba, ve které budu žít“. Může být, ale to, co mně osobně nejvíce chybí, je žít právě v přítomnosti! Přítomnost je Boží. Odpůrce se nás snaží o ní oloupit a zabránit nám
Žít v Božím dnešku (Im Heute Gottes leben) , jak vybízí titul knihy Maxe Thuriana, někdejšího převora komunity v Taizé.
Před časem jsem vzal do ruky knížku vzpomínek umělce Richarda Seewalda, jejíž titul hlásal: Die Zeit befiehlt – wir sind ihr untertan (Čas vládne – my jsme jeho poddaní). Je to sice krutá pravda, ale naštěstí jen z lidské perspektivy. Vstoupí-li do této neúprosnosti času Člověk-Bůh, stáváme se pány našeho času: dokážeme časem disponovat, vzít si čas, dokonce čas i darovat či věnovat. Čím velkorysejší jsme vůči druhým, tím bezpečněji rozpoznáme, kdy čas dozraje do plnosti úradků Boží Prozřetelnosti. I pro nás nadejde čas dokonat dílo, které nám Stvořitel svěřil, tak jako nadešel pro Tři mudrce z Východu, kteří všeho nechali a vydali se za hvězdou, která je dovedla k cíli.
Abych splnil své povolání, když Pán mne volá, musím všechno (o)pustit a jít. V každém začátku tkví veliká síla, ale jen jestli pustím minulost a vykročím-li vpřed. Měla ji i Lotova žena, Bůh jí ovšem staví podmínku: „Nedívej se zpět, ale dopředu!“ Ona minulost nedokáže pustit, ohlédne se zpět a ustrne v solný sloup. To není zrovna nejlepší způsob jak žít přítomnost. Opustit to staré může být pro nás tak těžké, že v nás udusíme to nové! Děje se to i v Církvi. V každém novém začátku tví samozřejmě i risiko. Volá-li mě živý Bůh, mohu se spolehnout, že se nezřítím, ani když se šplhám po výšinách.
Aby se Tři králové mohli vydat do neznáma za hvězdou, museli mít v sobě onu ohromnou sílu nového začátku, kterou je touha. Touha tak bezmezná jak bezmezný je sám Bůh. Potřebujeme mladé srdce jako měl Stanislav Kostka, mladičký polský šlechtic, který opustil vše, co mu jeho urozenost zaručovala, a nechal se vést třícípou hvězdou touhy, lásky a vytrvalosti. Dovedla jej do Říma, k cíli vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova! Vyčerpán dlouhou cestou pak umírá. Takovou odhodlanost v člověku nevzbudí žádný vznešený, ale odtažitý ideál, nýbrž jen fascinace osobního setkání s Bohem v jeho neuvěřitelné konkrétnosti. Kdo se nechá vést hvězdou touhy, lásky a vytrvalosti, nalezne cestu do Betléma, kde uzří Boha s lidskou tváří: pocítí vůni jeho božství, pach chléva, teplo osla i volka, dotkne se Ježíška, pohledem se setká s Madonou. Cestou domů zpět ve společnosti Mudrců, ztichne: všechen svět kolem něho mu vypráví o Bohu. (srv. Exercicie sv. Ignáce)
Mnohokráte a různými způsoby mluvil Bůh skrze proroky, tedy nepřímo. V této poslední době se jeho Slovo stalo člověkem, který mluví každým gestem. Křesťanství tedy není náboženstvím knihy, jako Islám, ale svědectvím o tom, co jsme slyšeli, viděli, čeho jsme se dotýkali. Tak jako lidské vztahy vrcholí setkáním, pohledem a dotekem, tak i víra touží Boha vidět, dotýkat se ho a rozmlouvat s ním „tváří v tvář“. Ne nadarmo zapěje stařičký Simeon v Jeruzalémském chrámu: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka, neboť mé oči uviděly spásu.“ (Lk 2, 29-32) Slavnost Zjevení Páně (Epiphania nebo Theophania) je oslavou toho že tento svět stojí Bohu za to se v něm vtělit a udělat si z něj příbytek. Právě to je hlavním tématem Vánoc a jejich nejvlastnějším obsahem. Proto nás neudiví, že k Vánocům patří nejen Tři králové, ale i zázrak v Káně galilejské a Křest Páně. Všechny tři události jsou zjevením Kristova božství.
Nebyla to pouze přehnaná úcta dávných dob, která zakazovala dělat si obraz Boha a varovně poukazovala na to, že vidět Boha znamená zemřít. Ani my dnes nechápeme, jak je v tomto světě možné vidět Boha a žít v jeho přítomnosti. Pohled na Boží tvář bude nevyčerpatelným zdrojem poznání až na věčnosti – říkáme na vlastní omluvu. Avšak Bůh přijal tělo z Marie Panny, aby se stal pro nás Bohem s lidskou tváří hic et nunc – zde a nyní. Dary, které Mudrci z Východu přinesli dítěti, dosvědčují jejich víru v jeho božství. Víra je první stupeň nazírání (kontemplace), která není analytický rozbor, nýbrž dotek skutečnosti celou vlastní existencí – srdcem. Jedině srdcem poznáváme pravdu, říká Exupéryho Malý princ. Jen srdce dokáže sloučit paradoxy v harmonický celek.
Ano, chci tomu věřit, říkám si, když se probírám ze chvilky meditace před Betlémem, která se mi zdá být celou věčností. Pohled na hodinky mne usvědčuje: nestíhám žít v přítomnosti…! Modlitba Søren Kierkegaarda mi však vrátí klid do duše: „Když spím, Ty Pane bdíš. A když bdělý se mýlím, obracíš můj omyl v něco ještě lepšího než by bylo bývalo to správné. A tak nemohu než žasnout nad Tebou a nad Tvou nekonečnou láskou.“
odeslat článek
vytisknout článek
