Nový portál Vatikánského rozhlasu

„Prožíval Ježíš pocit viny? Nebuďte překvapeni, ale ano,“ píše Elias Vella ve své knize Ježíš – lékař těla i duše, s. 152) a vysvětluje: „Nesl na svých ramenech všechny naše hříchy. Nebyly to hříchy jeho, ale naše a byly pro něj velkým břemenem“.

Možná nás tato slova zarazí a můžou vyprovokovat otázku, o co autor opírá své tvrzení. Nicméně stojí za to se nad tím zamyslet. Boží syn by nás mohl jistě spasit takříkajíc na dálku, hodit nám záchranný kruh a s námi se nešpinit. Udělal však pravý opak. On, který je bez viny, vzal všechny naše viny na sebe. On, který je nesmrtelný, zvolil lidskou smrt, aby nás od ní osvobodil.

Je naprosto běžné a i přirozené, že se člověk ohradí, když je obviněn z něčeho, co neudělal a všemožně se snaží dokázat vlastní nevinu. Sotva najdeme člověka, který by si dobrovolně nakládal ke svým vinám ještě viny druhých. A přesto se našli lidé, kteří Krista následovali právě v tomto postoji, který se tak příčí lidské přirozenosti – nechat na sobě lpět vinu, kterou nemám. Tak např. ve sbírce rčení a skutků pouštních Otců (Apophtegmata) čteme, jak jeden vážený opat léta snášel trpělivě obvinění z neřestného života, než vyšla najevo pravda. Velký byzantský mystik Simeon Nový teolog se vyznává z hříchů, které těžko mohl spáchat a první ruský hesychasta Nil Sorský ve své závěti žaluje na sebe tak vážná provinění, že by sotva mohl být mnichem a spíš by trávil život ve vězení.

Jak je toto možné? Copak si tito velcí mužové na něco hráli? Nikoliv! Abychom pronikli do jejich mentality, musíme si všimnout, že se jedná vesměs o mnichy. Ti jak známo pěstovali nejen běžné pokání, kterým se chtěli osvobodit od hříšných náklonností, tedy „obrátit se“ (metanoia), jak to činí každý křesťan. Pěstovali navíc i onen zvláštní druh pokání, který se nazývá duchovní „dojetí – zkroušenost – smutek“ (penthos). Nezpovídáme se z hříchů druhých, zřejmě bychom vzbudili dojem, že odvádíme pozornost od svých vlastních provinění a nedostali bych rozhřešení. Penthos naopak zahrnuje hříchy druhých ze soucitu a solidarity s nimi napříč prostorem a časem. Průvodním znamením této soucitné solidarity, která se kaje za druhého v ochotě naložit si jeho břemeno, jsou slzy, pláč. Takovým darem slz oplýval např. sv. František Serafinský (z Assisi) a, co je málo známo, i sv. Ignác z Loyoly. Pozoruhodná meditace v Duchovních cvičeních o úradku Nejsvětější Trojice vyslat jednu ze tří božských osob spasit zbloudilé lidstvo není v první řadě ukázka globální strategie dobývání, ale výraz soucitné lásky. A vyznává-li Ignác svou touhu být považován s Kristem za pošetilce a blázna, dokládá tím soucit s Kristem právě v jeho ponížení, ve výsměchu a pohrdání, které si nezasloužil. Charles de Foucauld puzen stejnou touhou po sjednocení s Kristem v bídě hledá nikoliv poslední místo na zemi, které už obsadil Boží syn, ale alespoň to předposlední. Snad nám tyto velké postavy svatých alespoň pootevřou bránu pochopení Kristova rozhodnutí postavit se do řady hříšníků a dát se pokřtít sv. Janem ve vodách Jordánu.

Znalci Písma sice tvrdí, že Janův křest jako symbolické očištění není hlavní výpovědí svátku Křtu Páně. Je pravda, že Církev stavila od pradávna do popředí výkladu této perikopy zjevení Kristova božství v jeho trinitární dimensi. Nicméně je křest Páně stejně tak předzvěstí velikonoční smírné Kristovy oběti, která jako jediná „smývá hříchy světa“ a zpětně dává plný smysl křtu Páně. Antifona k Zachariášovu kantiku jej opěvuje v této optice, která předjímá plody vykoupení: „Kristovým křtem byl posvěcen celý svět; dostalo se nám odpuštění hříchů, protože jsme byli všichni očištěni vodou a Duchem svatým“.

„Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“ (Gal 5,2), vybízí sv. Pavel. S tím se dá souhlasit, pokud se jedná o to pomoci cestujícímu s těžkým kufrem nebo nést babičce tašku s nákupem. Ztotožnit se ale s menšinovým nepřizpůsobivým etnikem a sdílet tíhu jeho postavení ve společnosti, solidarisovat se s kriminálníky, s nakaženými AIDS, s psychicky nemocnými, anebo žít s nespravedlivým obviněním z pedofilie – tam už asi naše porozumění naráží na limity.

Boží syn nejen překročil všechny tyto hranice, ne však aby hříšníkovi hodil z pevného břehu do bahna záchranný kruh, ale přímo za ním skočil a „stal se naším hříchem“, jak to vyjádří Pavel. (srv. 2 Kor 5,21). Zaplatil za to trpce. Elias Vella nad tím rozjímá takto: „Když na sebe přijal naše hříchy, byl tím největším hříšníkem… Pocity hříšníka jsou strašné, protože cítí, že ho Bůh opustil… Prožíval pocit viny… Ježíš je Bůh a jako Bůh věděl, že je Otec s ním, ale jako člověk cítil, že ho Bůh opustil… Věděl, že ho Otec miluje, ale necítil to, neprožíval to“ (str. 152).

Na takovou zkoušku víry nestačí sebevětší hrdinství, ale jen Boží milosrdná láska, která se vymyká našemu chápání. Takové lásky nejsme schopni, můžeme v ní ale věřit, třeba se jí vírou jen dotknout jako se dotkla lemu Ježíšova šatu žena s krvotokem (Lk 8,47), a budeme proměněni. S bližním v jeho bídě se ztotožníme asi až v síle poznání, do jakých propastných hlubin se Boží syn spustil, aby se jako první ztotožnil s námi. Vše, co jsme a konáme, se jej bezprostředně týká, Jeho božské srdce žije na dotek s každou naší myšlenkou, přáním a úmyslem v nejskrytějším záhybu duše.

Proto i ten nejohavnější hřích může být pokáním uzdraven, a hříšník jako Job „uzří Boha ve svém – vředy posetém – těle“. Dokoná se tím Theofanie, kdy Boží obraz v člověku doroste do plné podoby Krista. Liturgií Církev předjímá tuto opojnou eschatologickou plnost a propuká v jásot: „Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchaj