Nový portál Vatikánského rozhlasu

Druhý vatikánský koncil v konstituci O Božím zjevení, Dei Verbum, prohlašuje, že nejhlubší pravda veškerého Božího zjevení „nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení“ (č.2). Starý zákon podává, jak Bůh po stvoření a navzdory prvotnímu hříchu, aroganci člověka, který se chce stavět na místo svého Stvořitele, znovu nabízí možnost svého přátelství, především prostřednictvím smlouvy s Abrahamem a během putování nepatrného Izraelského národa, který si vyvolil nikoli podle kritérií pozemské moci, ale jednoduše z lásky. Tato volba zůstává tajemstvím a zjevuje styl Boha, který povolává některé nikoli kvůli vyloučení ostatních, nýbrž aby byli mostem vedoucím k Němu. Vyvolení je vždycky vyvolením kvůli druhému. V dějinách Izraelského lidu můžeme rozlišit etapy dlouhé cesty, na níž se Bůh dává poznat, zjevuje se a zasahuje slovy a skutky do dějin. V tomto díle si Bůh posluhuje prostředníky jako je Mojžíš, proroci a soudci, kteří lidu sdělují Jeho vůli, připomínají požadavek věrnosti smlouvě a dbají o bdělost v očekávání plného a definitivního uskutečnění božských příslibů.

Právě splnění těchto příslibů jsme rozjímali o Vánocích: Boží zjevení vrcholí a dosahuje plnosti. V Ježíši Nazaretském Bůh skutečně navštěvuje svůj lid, navštěvuje lidstvo způsobem, který překračuje jakékoli očekávání, posílá Svého jednorozeného Syna, Boha, který se stává člověkem. Ježíš nejenom, že nám říká něco o Bohu, nejenom, že mluví o Otci, nýbrž je zjevením Boha, protože je Bůh, a tak nám zjevuje Boží tvář. Svatý Jan v prologu svého evangelia píše: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu“ (Jan 1,18).

Chtěl bych se pozastavit u tohoto „zjevení Boží tváře“. V této souvislosti svatý Jan ve svém evangeliu, které jsme slyšeli dnes na začátku generální audience, zmiňuje důležitou událost. Když se začalo přibližovat Umučení, Ježíš ubezpečuje svoje učedníky výzvou, aby neměli strach a měli víru, a potom s nimi navazuje dialog, ve kterém mluví o Bohu Otci. A apoštol Filip náhle požádá Ježíše: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí“. Filip je velmi praktický a konkrétní, říká to, co chceme říci i my, žádá si „vidět“ Otce, vidět Jeho tvář. Ježíšova odpověď je určena nejen Filipovi, ale i nám, a uvádí nás do jádra kristologické víry církve. Praví totiž: „Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,2-9). V tomto vyjádření je shrnuta novost Nového zákona, ona novost, která se ukázala v betlémské jeskyni: Boha lze vidět, ukázal Svoji tvář, je viditelný v Ježíši Kristu.

Celým Starým zákonem intenzivně prostupuje téma „hledání Boží tváře“, touha spatřit tuto tvář, touha uvidět Boha, jak je, takže hebrejský termín pānîm, což znamená „tvář“, se vyskytuje více než 400 krát, z čehož 100 krát je vztažen k Bohu. A poněvadž hebrejské náboženství úplně zakazuje zobrazení Boha, protože Jej nelze zpodobit jako to činily sousední národy uctívající idoly, zdá se, že tento starozákonní příkaz ze svého kultu a své zbožnosti úplně odstraňuje možnost „vidění“. Co tedy znamená hledání Boží tváře pro zbožného Izraelitu, který je si vědom, že je nepřípustné jakékoli zobrazení? Tato otázka je důležitá. Na jedné straně se míní, že Boha nelze redukovat na nějaký předmět čili hmatatelné zpodobení, ale také nelze klást něco na roveň Bohu. Na druhé straně se však tvrdí, že Bůh má tvář, tzn. je jakýmsi „Ty“, který může navázat vztah a není uzavřen ve svém nebi, aby na lidstvo shlížel shůry. Bůh je zajisté nade vším, ale obrací se k nám, slyší nás, vidí, mluví k nám, uzavírá s námi smlouvu, je schopen milovat. Dějiny spásy jsou dějinami vztahu Boha s lidstvem, dějinami vztahu s Bohem, jenž se postupně zjevuje člověku, kterému dává poznat Sebe sama, Svoji tvář.

Na začátku roku, 1. ledna, jsme slyšeli v liturgii krásnou žehnací modlitbu: „Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!“ (Nm 6,24-26). Jas božské tváře je zdrojem života; je tím, co umožňuje vidět realitu. Světlo Jeho tváře je vodítkem života. Ve Starém zákoně je jedna postava, ke které se pojí zcela zvláštním způsobem téma „Boží tváře“. Jde o Mojžíše, toho, kterého si vyvolil Bůh, aby osvobodil lid z egyptského otroctví, daroval mu Zákon smlouvy a dovedl do zaslíbené země. Ve 33. kapitole knihy Exodus se praví, že Mojžíš měl těsný a důvěrný vztah s Bohem: „A Hospodin promlouval k Mojžíšovi tváří v tvář, jako když člověk rozmlouvá se svým přítelem“ (Ex 33,11). Na základě této důvěrnosti Mojžíš prosí Boha: „Ukaž mi svou slávu!“ a Pánova odpověď je zřetelná: „Předvedu před tebou celou svou dobrotu a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Mou tvář vidět nemůžeš; žádný člověk nemůže vidět mou tvář a zůstat naživu… Uvidíš mě zezadu, ale má tvář se neukáže“ (Ex 33,18-33). Na jedné straně je tedy dialog vedený tváří v tvář jako mezi přáteli, ale na druhé straně nemožnost uzřít v tomto životě tvář Boha, který zůstává skryt. Vidění je omezeno. Církevní otcové říkají, že slova „uvidíš mě zezadu“ znamenají: můžeš pouze následovat Krista a tajemství Boha vidět zezadu. Boha lze jenom následovat, hledět na něho zezadu.

Vtělením však dochází k něčemu naprosto novému. V hledání Boží tváře nastává nepředstavitelný obrat, protože tuto tvář je nyní možné vidět. Je to tvář Ježíše, Božího Syna, který se stal člověkem. V Něm končí cesta zjevování Boha započatá povoláním Abrahama. On je plností tohoto zjevení, protože je Božím Synem a je zároveň „prostředníkem a plností celého zjevení“ (Dei Verbum, 2). V Něm splývá obsah Zjevení a Ten, kdo zjevuje. Ježíš nám ukazuje tvář Boha a dává nám poznat jméno Boží. Ve velekněžské modlitbě při Poslední večeři říká Otci: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. ... Dal jsem jim poznat tvé jméno“ (Jan 17,6.26). Výraz „jméno Boží“ označuje Boha jako Toho, který je přítomen mezi lidmi. Mojžíšovi v hořícím keři Bůh zjevil svoje jméno, umožnil, aby mohl být vzýván, a dal konkrétní znamení svého „přebývání“ mezi lidmi. To vše nachází své dovršení a plnost v Ježíši. On zahajuje nový způsob přítomnosti Boha v dějinách, protože kdo vidí Jeho, vidí Otce, jak říká Filipovi (srov. Jan 14,9). Křesťanství – praví svatý Bernard – je „náboženstvím Slova Božího“, nikoli však „psaného a němého slova, nýbrž Slova vtěleného a živého“ (Hom. Super missus est, IV,11). V patristické a středověké tradici se k vyjádření této skutečnosti užívá zvláštní formule. Říká se, že Ježíš je Verbum abbreviatum (srov. Řím 9,28 s odkazem na Iz 10,23), je krátkým, stručným a podstatným Slovem Otce, který nám o Něm řekl všechno. V Ježíši je přítomno celé Slovo.

V Ježíši nachází svoji plnost také prostřednictví mezi Bohem a člověkem. Ve Starém zákoně je řada postav, které plnili tuto funkci, zvláště Mojžíš, osvoboditel, vůdce, „prostředník“ smlouvy, jak jej označuje také Nový zákon (srov. Gal 3,19; Sk 7,35; Jan 1,17). Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, není pouze jedním z prostředníků mezi Bohem a člověkem, nýbrž samotným „Prostředníkem“ nové a věčné smlouvy (srov. Žid 8,6; 9,15; 12,24). „Je totiž jenom jediný Bůh – praví svatý Pavel – a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš“ (1 Tim 2,5; srov. Gal 3,19-20). V Něm vidíme a potkáváme Otce; v Něm můžeme vzývat Boha jménem „Abba, Otče“; v Něm je nám dána spása.

Touha poznat skutečně Boha, tj. vidět Jeho tvář, je vepsána do každého člověka, ateisty nevyjímaje. Patrně bezděčně v sobě nosíme tuto touhu jednoduše spatřit, kým On je, čím je a kým je pro nás. Tato touha se však uskutečňuje následováním Krista. Díváme se zezadu a vidíme v Bohu přítele, Jeho tvář v Kristově tváři. Důležité je následovat Krista nejenom, když potřebujeme a když uprostřed tisíců svých každodenních starostí najdeme čas, nýbrž svým životem jako takovým. Celý náš život musí být orientován k setkání s Ježíšem Kristem, k lásce vůči Němu a v ní musí mít ústřední postavení láska k bližnímu, ona láska, která nám ve světle Ukřižovaného dává poznat Ježíšovu tvář ve slabém, nuzném a trpícím. To je možné jedině tehdy, pokud se nám pravá Ježíšova tvář stane důvěrně známou ve slyšení Jeho Slova, v niterné rozmluvě, vstupem do tohoto Slova, takže Jej skutečně potkáváme, a přirozeně v tajemství eucharistie. V evangeliu svatého Lukáše je příznačná pasáž o dvou učednících z Emauz, kteří rozpoznávají Ježíše při lámání chleba, ale teprve po přípravě během společné cesty s Ním, když Jej pozvali k sobě, nadchnuti dialogem, který zapálil jejich srdce, takže nakonec Ježíše uzřeli. Také pro nás je eucharistie velkou školou, kde se učíme vidět Boží tvář, vstupujeme do nejhlubšího vztahu k Němu a zároveň se učíme obracet pohled ke konečné chvíli dějin, až nás On nasytí světlem Svojí tváře. Po zemi kráčíme k této plnosti a očekáváme s radostí skutečné dovršení Božího království.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience