25. 8. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1599
Poslechem z webových stránek.1021
Četbou textů na webových stránkách.1884
Poslechem i četbou.988


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Mohamed VI.: Teroristé jsou zbloudilci odsouzení do pekla

O papežově chatrné politické vizi

Sekretář komise pro dialog s lefébvristy: Koncilní dokumenty nejsou nedispenzovatelné




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Rozhovory

  

22.1.2013 

Kdy se pokrok stává podvodem a co je úkolem rozumu

vysvětluje německý filosof Robert Spaemann

Česká sekce RV

Robert Spaemann je přítelem rozumu i víry. To, že víra a rozum nestojí v rozporu, je jednou z jeho základních filosofických myšlenek. Provázanost víry a rozumu je rovněž častým tématem současného pontifikátu. Benedikt XVI. vyhlásil Rok víry, který se pro německého filosofa stává také Rokem rozumu.

Tam, kde se popírá Bůh, se nakonec hroutí i rozum. Nejzřetelněji to v 19. století viděl a vyslovil Friedrich Nietzsche. Jednou napsal: “My osvícenci, svobodní duchové 19. století, ještě bereme oheň z požáru, který zapálila křesťanská víra, jež byla také vírou Platonovou – víra v to, že Bůh je pravda a že pravda je božská.
Dále Nietzsche řekl: Pokud tato víra v božskost pravdy mizí, ničí osvícenství samo sebe, neboť právě toto osvícenství nastoupilo s patosem pravdy. Chce lidem objasnit, co je pravda. Nietzsche říká, že pokud neexistuje Bůh, neexistuje ani pravda, nýbrž pouze individuální hledisko každého jednotlivého člověka bez nároku na pravdu. To značí sebezničení osvícenství, na jehož místo pak nastupuje věk nových mýtů. Nastává abdikace myšlení, jeho kolaps. Existence vesmíru a člověka je buď něčím záměrným, nebo je všechno dílem náhody. Pak je ale i naše myšlení náhodným produktem a nemá nic do činění s pravdou.

Jednou jsem v Tübingenu diskutoval s jedním kolegou, biologem a neurologem. Tvrdil, že všechno, co si myslíme, je neurologicky podmíněno. Na začátku své přednášky jsem pak řekl: Pokud má pan kolega pravdu, tak jsme sem vlastně přišli zbytečně. Dozvěděli jsem se totiž jenom něco o jeho mozkových závitech. To jsme ale vědět nechtěli, chtěli jsem se pouze dozvědět, zda je pravda to, co říká. Když ale pravda vůbec neexistuje, proč tady vůbec něco posloucháme?

Církev po druhém Vatikánském koncilu ale říká, že kladou-li nám ateisté otázky, přivádějí i nás k dotazování a hledání odpovědí.

Řekl bych, že jako zadřená tříska je ateismus dobrý. Vyzývá k hlubšímu přemýšlení o rozumu a víře. Rousseau jednou napsal: Nechci se opovážit lidi poučovat, když je neoklamali jiní. V tomto smyslu splňuje ateista nějakou funkci, ale jeho vlastní postoj nevede nakonec k cíli.

Býváte označován jako “radostný skeptik”. Líbí se vám to?

Není to úplně chybné. Jsem skeptik, ale zásadně nepochybuji o schopnosti rozumu poznat pravdu, právě naopak. Všechno, co se tvrdí, vyvolává také nesouhlas. Goethe jednou napsal: Každé vyslovené slovo vyvolává protinázor. Byl jsem vždy duchem odporu a je-li převažující smýšlení doby ateistické, nejsem ateista už téměř reflexivně. Vlastně ale musím s vděčností říci, že jsem ateista nikdy nebyl.

Jste tedy skeptický vůči dnešnímu myšlenkovému a kulturnímu pozadí, tedy vůči tomu, co Benedikt XVI. označuje jako “zatvrzelost relativismu v naší moderní kultuře”?

Ano, dalo by se to tak označit. Ke svobodnému myšlení náleží pokora. Mathias Claudius jednou napsal ve svém slavném dopise synu Johannesovi : „Pravda, můj milý synu, se neřídí podle nás. My se musíme řídit podle ní”. Kdyby vše záviselo pouze na tom, že si každý myslí to, co chce, neexistoval by již racionální rozhovor, nýbrž pouze duševní stavy. Toto myšlení se dnes šíří také u mnoha křesťanů – vlastní duševní stav je pro ně to poslední a nejkrajnější. Vždy mne k tomu napadne výrok Karla Krausse: „Nezajímám se o své soukromé záležitosti“.

Přemýšlí naše společnost příliš málo, nebo příliš málo věří?

Obojí. Přestává myslet, protože nevěří. Či ještě lépe – bylo by chybné říci, že nemyslí. Nejde o to, že by nemyslela, nýbrž o to, že toto myšlení běží naprázdno a že se brání dalšímu promýšlení některých bodů. Je na to krásný příklad: Daniel Dennett – neurolog a filosof – v jedné své knize o lidském vědomí, která je velkou obhajobou materialismu, píše přibližně toto: Chtěl bych zde vysvětlit, že nebudu akceptovat dualismus – tedy víru na jedné straně a myšlení na druhé – a že mne žádný argument neodvrátí od setrvání na materialistickém stanovisku. To je vyznání víry materialismu a takzvané naturalistické teorie poznání. Přitom je to vyznání vědce, který zcela upřímně říká, že vůbec není ochoten poslechnout si jakýkoliv argument, který by hovořil proti materialismu. Tomu říkám kapitulace myšlení.

Promluvme si o aktuálních debatách, do kterých se – jako duch odporu – vždy zapojujete. Opakovaně hovoříte o „bezosudovosti jako životní kvalitě”, tedy předpokladu, že člověk má údajně právo sám o všem rozhodovat, čímž teprve vzniká moderní koncept života.

Míním tím tendenci od samého počátku zpochybnit veškerou předchozí danost a učinit z ní předmět naší svobodné vůle.
Například pohlavní určenost člověka. Všichni se rodíme buď jako muž, nebo jako žena. V současném feminismu ale existuje tendence, reprezentovaná velice radikálními autory, např. Judith Butlerovou. Říkají, že volba pohlaví je opce. Nemůžeme jednoduše přijmout své mužství nebo své ženství, ale musíme se ptát, co chceme být. Jedna známá, která nyní žije ve Spojených státech amerických, mi vyprávěla, že její patnáctiletá dcera si pozvala své kamarádky. Pak se radily o tom, jakou mají sexuální orientaci. To je přeci směšné – jsou to děvčata. Jistě existují také odchylky – jsou v přírodě a vždy tu byly. Ponecháme-li je však stranou, musíme říci, že člověk si již přináší svou příslušnost k pohlaví sebou. Pokud spolu neladí fyzická a psychická pohlavní příslušnost, je to výjimečná a často tragická situace. To však nesouvisí s tvrzením, že musíme všichni podstoupit svobodnou opci.
Samozřejmě máme jako lidé svobodu rozhodnout se rovněž proti přirozenosti. Něco předem daného musíme ale koneckonců vždy akceptovat. Pokud spatřujeme ideál v bezosudovosti – tedy ve svobodě ode všeho, co je, aniž bychom to byli chtěli – zaplétá se život do absurdity.
Dá se říci, že nám přirozenost činí naléhavý návrh. Volba pak spočívá vždy v tom, zda tento návrh přirozenosti chceme přijmout či nikoliv. Například: Mám hlad a jdu k jídlu, nebo si v kuchyni něco k jídlu připravím. Někdo by se mne mohl zeptat – proč jdeš jíst? Protože mám hlad! Hlad je přece přirozený fakt, ale podle Davida Huma nevyplývá z bytí žádná povinnost. Tak to nefunguje!
Existují případy, kdy nemohu přijmout návrh přirozenosti – například je půst, nebo jsem na dietě nebo mám něco moc důležitého na práci. To se stává, dokonce často. Nemám-li však žádný konkrétní důvod, jdu se najíst, protože mám hlad. To znamená, že akceptujeme přirozenou danost.

O bezosudovosti jako kvalitě života hovoříte jako o mottu: Zařiďme se pohodlně, vždyť rozhodnutí naší vůle mají sloužit vlastnímu blahu.

Ano, je to prostě tak, že pokud chce člověk žít šťastně – a dobrý život je vždy také šťastný – musí nalézt soulad s tím, co nemůže změnit. Člověk může změnit mnohé, a proto opačným programem „bezosudovosti” není „nechme to být tak, jak to je”. Musí nám však být zřejmé, že prostor pro rozhodování o tom, co můžeme změnit, je poměrně malý. Život je krátký. Pokud se nějak nespřátelím s tím, co je a jak to je, nikdy vlastně nebudu žít v míru sám se sebou. A to je tragická situace.

Přeneseme-li tuto myšlenku na křesťanství – je to něco jako křesťanství bez kříže?

Ano, dalo by se to tak říci. Přijetí toho, co se děje. Buď vůle tvá. Také Ježíš se v jistém smyslu bouří proti přirozenosti, když říká „odejmi ode mě tento kalich”, ale pak právě dodává „ne má vůle ať se stane, ale tvá”. To je skutečné jádro křesťanství. Ostatně – Martin Luther k tomu říká něco velmi pěkného. Vypráví o misionáři, který chce obrátit jednu zemi, stráví tam desítky let a neobrátí ani jediného člověka. Pře se s Bohem a pochybuje o smyslu celého svého díla. Luther k tomu poznamenává, že takovýto postoj není dobrý. Je naopak jistou známkou špatné vůle, protože misionář nedokáže snášet tuto zábranu. Pokud udělal vše, co bylo v jeho silách, a nic se mu nepodařilo, musí přijmout Boží vůli a spokojit se s tím.

Označujete sama sebe jako přítele rozumu, ještě raději však jako někoho, kdo svým skeptickým hledáním rozumu napomáhá.

Ano, jsem pro to, aby rozum odstranil ideologie. Například se u nás často používá slovo „pokrok” zcela izolovaně. To či ono je pokrok, nebo ten či onen člověk je pokrokový. Považuji to za absurdní. Bývá tak zamlčováno, že pokrok může existovat jenom s poukazem na určitý cíl.
Existuje pokrok ve vývoji aut, aby byla stále tišší. Existuje pokrok narkotizační techniky. Existuje pokrok mučících metod, aby nezanechávaly žádné stopy. Existuje pokrok ve stavbě atomové bomby. To vše jsou druhy pokroku – některé dobré, jiné špatné. Proto vždy záleží na tom, čeho se pokrok týká.
Kde se tato otázka nepřipouští a hovoří se pouze o pokroku, tam jde o podvod. Mlčky se předpokládají nějaké cíle, které mohou být dobré, a jiné, které mohou být nedobré. Ty se ale nevyslovují, protože by to mohlo vést ke sporu. Namísto toho se vzrušeně mluví o „pokroku”. To je nesmysl.

Jste-li přítelem rozumu, jste také jistě pro odhalení toho, co nebylo vysloveno.

To se mi dnes jeví jako jeden z nejdůležitějších úkolů rozumu,
míní Robert Spaemann.

Rozhovor pro německou redakci Vatikánského rozhlasu
přeložila Jana Gruberová

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
6.3.13 Církev v sobě živila falešná očekávání; nastal čas pravdy
3.2.13 Interpretuji instinkt, ergo sum
1.11.12 O zemdlelé pokoncilní církvi
13.10.12 Popřením Boha abdikuje myšlení
4.8.12 Rouhání je urážkou Boha nebo věřících?



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež sloužil mši za oběti zemětřesení

Petrův nástupce: Nechme se s Ježíšem dojmout

Desítky obětí zemětřesení ve střední Itálii

Mons. Auza v OSN: I používání konvenčních zbraní se stává zločinem proti lidskosti

Papež František: Církev dnes potřebuje růst ve schopnosti duchovního rozlišování

Papež: Moderní otroctví je zločin proti lidskosti

V Římě se koná celosvětová konference sekulárních institutů

Informace a dezinformace o Sýrii

Mohamed VI.: Teroristé jsou zbloudilci odsouzení do pekla

Śíitský ajatolláh napsal papeži Františkovi

I letos proběhne Ratzinger Schülerkreis

Papežské poselství účastníkům Italského liturgického týdne

 Nově na webu
Svatý otec: Dveře jsou těsné, ale vždycky dokořán otevřené

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): O papežově chatrné politické vizi

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Moje spojení s ním

Rozhovory: Obdaroval mne otcovsko-bratrským vztahem

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv srpen 16
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031    

Starší zprávy >

Náš tip

Paměť Boha není harddisk, nýbrž něžné srdce

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla

Kněžská duchovní obnova 2016