Dovedete si představit člověka, který by pobyl osmdesát let na zemi, ale nikdy vlastně nežil? Hledal tak dlouho štěstí, až nešťasten zemřel. Kdo by ale nehledal štěstí?! Hledáme ho, honíme se za ním a stále nám uniká. Asi proto, že si štěstí představujeme jako splnění našich přání a tužeb v budoucnosti. Ale co když se naše představy nikdy nesplní? Přítomnost nám jako písek proteče mezi prsty a budoucnost nenastane, neboť mentálně se opět přeneseme někam jinam. Celý život tak můžeme sami sebe míjet, aniž bychom se potkali.
Napadá mne zde Buddhův výrok: „There is no way to happiness. Happiness is the way. – Neexistuje cesta ke štěstí, štěstí samo je cestou.“ Chápu to takto: Štěstí není cíl cesty, ale zdrojem síly jít. Ten zdroj je skrytý právě tam, kde se nacházím, v přítomnosti – ačkoliv mi není zrovna do smíchu. Abych našel štěstí, musím sestoupit do hlubin skutečnosti, kterou v přítomnosti prožívám, nikoliv utíkat před ní do budoucnosti. Plodí to jen chlácholení typu: „Ono zase bude lépe.“ Ale to není křesťanská naděje, to je v nejlepším případě optimismus. A jak říkával Karel Kryl: „Optimismus – to je jen nedostatek informací“.
Ono totiž lépe vůbec být nemusí. Přijmu-li ale realitu jako Boží, stane se pro mě přítomná chvíle theophanií (zjevení Boží). K tomu však musím ztichnout, otevřít oči srdce, věřit a doufat. Naděje je totiž důvěryplné přijetí skutečnosti. Z toho pramení radost, a ta dává sílu jít dál. Nehemiáš nás vybízí: „Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“ (Neh 8,2-4a.5n.8-10)
Pravá radost je víc jak optimismus a dobrá nálada – je to dar Ducha svatého. Nedoprovází ji rozpustilý smích, ale tichá radost toho, kdo počítá s Boží ochranou. Znakem pravé radosti je navíc to, že se chce sdílet a rozšiřuje kolem sebe duchovní pohodu, kde duše říká: „Zde zůstaneme, zde je nám spolu dobře, zde si odpočineme.“ Duševně relaxovat v Bohu, nechat duši houpat se: není to cesta k duchovnímu dětství? A není to vlastně modlitba? Úvaha o běhu tohoto světa ve světle Božího slova! Není to kontemplativní život všedního života? Karl Barth to vyjádřil pregnantně: „Křesťan má držet v jedné ruce noviny a v druhé Bibli!“.
Kniha Nehemiáš vypráví o radosti lidí svolaných slovem Božím po návratu z babylonského zajetí. Lid už nevěděl, co je to Zákon a jak se slaví řádně bohoslužba. Evangelium líčí okamžik, ve kterém se Boží slovo splnilo v nazaretské synagoze, když povstal Ježíš, aby předčítal z Písma. „Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: ,Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.‘ Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: ‚Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.‘“ (Lk 1,1-4; 4,14-21)
Zájem posluchačů se velmi rychle obrátí v nevoli a Ježíš bude obviněn, že si přisvojuje, co mu nepřísluší. Jeho slova byla nečekaná, příliš konkrétní, osobní a hlavně: mluvil k nim tak sebejistě jeden z nich, o kterém mysleli, že jej znají – to se těžko věří, nikdo není doma prorokem. Mnohem snadnější je upnout se na představu grandiózního příchodu Mesiáše v daleké budoucnosti, která na mě neklade bezprostřední nárok definovat můj vztah k Němu! Zde ale stojí člověk, na kterého si mohu sáhnout, kterému se mohu podívat do očí, neboť Bůh tu má lidskou tvář. Přijmout to vyžaduje obrácení, změnu smýšlení (metanoia).
V obdobné situaci jako vyvolený národ v době Nehemiášově se nachází dnes Církev. O naléhavosti nové evangelizace dnes nikdo nepochybuje. Je ale těžší než ta první. Tak jako je snažší postavit barák na zelené louce než renovovat starý. Vyžaduje to odvahu a fantasii a je to spojeno s risiky. To nás však nesmí brzdit otevřít dokořán portály chrámů, jakési permanentní Noci kostelů. Ty, co přicházejí, musíme oslovit řečí, které rozumí. A nesmíme podrážet nohy těm z nás, kteří jsou obdarováni výraznějším charismatem než většina z nás. Jsou stále aktuální slova sv. Pavla v Listu Korintským o pestrosti charismat (srv. 1 Kor 12,12-30). Vyžadují i od nás obrácení!
Ve věcech Ducha je řevnivost nejen nežádoucí, ale vysloveně kontraproduktivní. Necháme-li si duchovní poklad, který nám byl svěřen, pro sebe, rozplyne se nám jako mana na poušti, kterou nebylo možno uchovávat do dalšího dne. Sdílíme-li dary Ducha s druhými, vytrysknou v nás prameny neutuchající inspirace pro nové cesty evangelizace. Každý najde své povolání a budeme „mluvit novými jazyky“ (Mk 16,17).
odeslat článek
vytisknout článek
