Ze zkušenosti každý člověk ví, že není příjemné, vytkne-li mu někdo, byť nepřímo, nějaký nedostatek. Může se to týkat kupříkladu jen špatného odhadu situace v oblasti, ve které se cítí doma. Jako v případě Petra, kterému jednoho dne Ježíš, promlouvající z jeho loďky k zástupům lidí na břehu, po skončení kázání pokynul, aby zajel na hlubinu a spustil sítě k lovu, jak to popisuje evangelium této neděle (Lk 5,1-11). Dosti skrovná míra ochoty, s jakou to Petr učinil, je patrná z jeho odpovědi: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě“ (5,5). Petr zjevně nepokládal rabiho Ješuu za znalce umění rybolovu, a přestože už měl za sebou jednu podivuhodnou zkušenost, kdy Ježíš uzdravil z horečky matku jeho manželky, nepřipustil si, že by začínající nazaretský rabín mohl nějak zasáhnout také do oblasti, ve které se přece nemohl vyznat a vědět, co je z rybářského hlediska možné a co je poněkud pošetilé. Že Petr právě takto uvažoval, lze se domyslet z reakce, která následovala po nepřepokládaném a dokonce velmi bohatém výlovu, kdy „padl Ježíšovi k nohám a řekl: «Pane odejdi ode mě: jsem člověk hříšný»“ (5,8).

Petr Ježíše z dřívějška již znal, nepochybně v něm spatřoval autoritu a patrně by si pokládal za čest mít s Ním něco společného. Nyní však zjistil, že toho není hoden. Ježíš jej dovedl k takovému poznání hlubin vlastní duše, které Petra rozladilo natolik, že se možnost, aby s ním Ježíš chtěl mít co do činění, rozplynula v nedohlednu. Avšak, jak vidno z Ježíšovy reakce, právě to je vhodné vnitřní rozpoložení k tomu, aby byl povolán k těsnější spolupráci a stal se poslaným, tedy apoštolem. Ježíš Petra uklidňuje, aby se nebál, a dává mu dokonce zvláštní příslib, že bude „od nynějška lovit lidi“ (Lk 5,10); anticipuje tak pozdější definici poslání prvního z apoštolů, totiž „utvrzovat ve víře“ (srov. Lk 22,31-32).

Ježíšův příslib může znít podivně. Předpokládá snad, že lidé či přesněji jejich duše lze lovit jako nerozumné živočichy? Takovýto výklad může v souvislosti se zmíněnou metaforou zejména modernímu člověku přijít na mysl. Kontext zázračného rybolovu však vede ke hlubšímu výkladu. Petr byl chycen: poznáním pravdy o sobě samém. A teprve po obdarování tímto poznáním může se stát Ježíšovým apoštolem, jak je zřejmé ze sledu událostí. A plyne odtud také, že úspěšnost Ježíšova posla, nesoucího zvěst evangelia, se neřídí lidskými odhady, výpočty či výkony, nýbrž věrností božským pokynům a radám Pána. Vykoupení je totiž Jeho dílo.

Výše podaný výklad zmíněné evangelní perikopy je možná bezchybný, avšak patrně také poněkud únavný. Od samotného začátku asi nudí vzhledem ke snadno předvídatelnému vyústění. Přesto je však pro dnešního kazatele takřka nemožné neupadnout do tenat takovéto exegeze. Vnucuje se otázka: proč je tomu tak? A to nejenom v případě této evangelní příhody, ale v kontaktu se slovy Písma vůbec. Jakoby někdy kolem biblických textů panovala podivná gravitace, která veškerou snahu o porozumění víry, zakřivuje do sterilní morality či historicko-kritického popisu tehdejší situace, takže realita aktuálního, osobního života zůstane stranou.

Důvod asi spočívá v tom, že dnešní svět, vztahy i prostředí, ve kterém člověk žije (není míněna flora a fauna), mají v běžném povědomí silně virtuální povahu. Svět a jeho dějiny jakoby byly verbálně i audiovizuálně odcizeny Bohu Stvořiteli. Člověk si je mediálně přivlastnil a začal je považovat za doménu vlastní kreativity, za oblast, ve které se vyzná a o jejímž obsahu rozhoduje sám. Tento zvláštní druh pýchy se vyskytuje přibližně od období novověku. Bůh není přímo popírán, ale je - s více či méně předstíranou zdvořilostí - ponecháván stranou, dokud není opět vzat na milost. Dochází k tomu však jakoby stále méně pokornou prosbou člověka a namísto ní nastupuje jen pozvání k rozmluvě rovnocenných partnerů, kteří vzájemně respektují svoje domény.

Jakýsi bohorovný přístup k realitě jako takové si vydobývá místo v nejrůznějších výrazech lidského smýšlení – od filosofie přes přírodní vědy, uměleckou tvorbu či politiku - takže celý svět a jeho dějiny jsou pojímány jako oblast, ve které má Bůh nanejvýš poradní hlas. Jakési přívětivé či spíše vtíravé vědění nenápadně nahrazuje křesťanskou víru, jejíž vyznávání vyvolává jen jakýsi shovívavě přehlížený dojem stereotypu a nudy.

Je pravdou, že povědomí, které máme o světovém dění, je mnohem rozsáhlejší než kdy dříve, ale paradoxně asi mnohem zkreslenější a zmatenější než tomu bylo ve středověku. Zvláště na Západě totiž může mít člověk dojem, že má o světě přehled a má zcela jasno v tom, jak by věci měly vypadat. Jediný problém, který si ještě připouští, bývá to, že druzí to nechápou.

Láska k pravdě chřadne, protože se zapomíná na to, že poznání pravdy v sobě zahrnuje nepříjemný moment, jde proti srsti a někdy vyloženě člověka popudí. Lahodnost lichocení dominuje veřejnému prostoru ve stejné míře jako pohrdlivý posměch. A toto dusivé a skryté spojenectví mediálních emocí vychovává jenom spokojené nebo chtivé sobce.

Jiného než neochotného přitakání pravdě asi hříšník není schopen. A může přitom navíc vypadat poněkud neobratně. Zázračné poznání však předčí veškeré předpoklady, takže je možné odložit všechno a jít za Kristem osvobozen. Podobně jako se za Ním vydali Petr a jeho druhové vstříc dalšímu, opět netušenému vyústění svých tužeb.