26. 7. 2016

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.1467
Poslechem z webových stránek.936
Četbou textů na webových stránkách.1710
Poslechem i četbou.905


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Římský biskup se setká s polskými biskupy bez účasti médií

Byla zveřejněna apoštolská konstituce Vultum Dei quaerere

Radost lásky a zděšení teologů




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Promluvy 

21.2.2013 

Jak bude vypadat církev ve třetím tisíciletí?

Přednáška Josepha Ratzingera z roku 1969

Česká sekce RV

Teolog není věštec, ani futurolog, který stanovuje předpoklady budoucnosti ze zjistitelných činitelů přítomnosti. Jeho poslání se dalekosáhle vymyká pouhému sčítání činitelů. Může se však věnovat futurologii, ovšem takové, která není věštěním, nýbrž určuje, co je zjistitelné a ponechává otevřeno, co zjistit nelze. Protože víra a církev sahají do hlubin člověka, z nichž vystupuje vždy znovu něco tvořivě nového, nečekaného a neplánovaného, zůstává jejich budoucnost zahalena i ve věku futurologie. Kdo by býval mohl při smrti Pia XII. předpovídat Druhý vatikánský koncil nebo pokoncilní vývoj? Anebo, kdo by se byl odvážil předpovídat První vatikánský koncil, když v roce 1799 Pius VI., vlečený jednotkami mladé francouzské republiky, umíral ve Valence jako zajatec? A přece tři roky před tím jeden z direktorů oné republiky napsal: „Tahle stará modla bude zničena. Tak tomu chce svoboda a filosofie… Jest si přáti, aby Pius VI. ještě dva roky žil, aby filosofie měla čas dokončit své dílo a tohoto lámu Evropy zanechat bez nástupce.“ Zdálo se, že to dospělo už tak daleko, hovořilo se o papežství, které zaniká a vlastně již definitivně odumřelo.

Buďme tedy velmi opatrní v prognózách. Stále ještě platí slovo Augustinovo, že člověk je propast a co z ní vystupuje, nemůže nikdo bezpečně vědět předem. A kdo věří tomu, že církev je určována nejen lidskou hlubinou, nýbrž sahá do větší, nekonečné hlubiny Boží, ten má obzvláště dobrý důvod držet se zpátky v předpovědích, jejichž naivní vševědoucnost může být projevem naprosté neznalosti dějin.

Má však naše téma vůbec nějaký smysl? Může mít smysl, budeme-li si vědomi jeho mezí. Právě v dobách silných dějinných otřesů, kdy se zdá, že všechno, co dosud existovalo se rozpadá, a všechno vypadá úplně nově, potřebuje se člověk nad dějinami zamyslet. A to uvede na pravou míru přítomnost zveličenou až nereálně, znovu uvede člověka do spořádaného dění, které se sice neopakuje, avšak neztrácí svou jednotu, ani kontinuitu.

Teď byste mohli říci: slyšeli jsme dobře, zamyslet se nad dějinami? To přece znamená hledět do minulosti a odtud máme čekat předpověď budoucnosti? Slyšeli jste dobře, ale mám za to, že dobře chápané zamyšlení nad minulostí obsahuje obojí, tedy ohlédnutí zpět za tím, co bylo, a z toho také zamyšlení nad možnostmi a úkoly toho, co přijde. Tyto možnosti a úkoly se mohou stát tím zřetelnější, čím větší kus cesty přehlédneme a nezůstaneme naivně vězet v pouhé přítomnosti. Pohled nazpět sice nedá žádnou předpověď budoucnosti, ale ohraničí zdání toho, co je zcela jednorázové. Zároveň ukáže, že to sice není totéž, ale umožní porovnání s tím, co už tu bylo. V tom, čím se liší minulost od přítomnosti, tkví nejistota našich výroků i novost našich úkolů.

Pohled nazpět do dějin církve je nutný.

Dnešní situaci naší církve lze nejlépe porovnat s obdobím tzv. modernismu na přelomu 19. a 20. století, s koncem období rokoka a definitivním vpádem novověku v podobě osvícenství a francouzské revoluce. Krize modernismu nebyla zcela překonána, spíše jen přerušena směrnicemi Pia X. a změněnou duchovní situací po první světové válce. Současná krize je jen znovuoživením toho, co tehdy začalo. K porovnání se nám nabízejí dějiny církve i teologie doby osvícenské. Kdo se podívá blíž, užasne nad mírou podobností mezi tehdejším a dnešním děním. Osvícenství jako dějinná epocha dnes sice dobrou pověst nemá. Dokonce i ten, kdo se odhodlá vydat po stopách tehdejších časů, nechce platit za osvícence, ale distancuje se od příliš zjednodušeného realismu oné doby, pokud si dá práci sesbírat minulé události.

Teď tedy první analogie. Spočívá v rozhodném odvratu od dějin, které jsou považovány už jen za skládku starého haraburdí, které nemůže být v úplně novém dnešku nijak užitečné. Je to vítězná sebejistota, že dnes už se nic nemůže odvíjet podle starých tradic, nýbrž ve všem se bude jednat racionálně. Ve srovnání s dneškem udivuje především zajímavá shoda používání pojmu racionalita. I přes tyto, podle mne negativní, skutečnosti bychom se však přece jen mohli podívat na jedinečnou směsici jednostranností i dobrých námětů, jež spojují včerejší a dnešní osvícence. Dnešní situace se totiž nejeví zas tak úplně nová, aby nesnesla žádné srovnání s dějinami.

Všecko už tu kdysi bylo.

Osvícenství má svoje vlastní liturgické hnutí, které se snažilo zjednodušit liturgii až na její prvotní strukturu. Měly být odstraněny výstřelky úcty ostatků svatých a především měla být do liturgie zavedena mateřská řeč, zvláště lidový zpěv a účast celého společenství.
Osvícenství mělo své hnutí mezi biskupy, kteří chtěli vyzvednout význam biskupského úřadu proti jednostrannému římskému centralismu. Mělo svou demokratickou složku, alespoň v tom, jak kostnický generální vikář Wessenberg usiloval o demokratickou, diecézní i provinční synodu. Kdo čte jeho texty, nabude přesvědčení, že se setkal s progresistou z roku 1969. Žádá zrušení celibátu, při udílení svátostí se mají užívat jen německé formulace, smíšeným manželstvím má být žehnáno nezávisle na budoucí výchově dětí. Wessenberg ovšem usiloval také o pravidelná kázání, o pozvednutí vyučování náboženství, podporoval biblické hnutí a další podobné věci, což ukazuje, že těmto lidem nešlo jen o úzkoprsý racionalismus. Přesto však dojem z jeho osobnosti zůstává rozpolcený, poněvadž používá jako vrcholného prostředku rozumu, který pořádá všecko. Je jako zahradníkovy nůžky, které jsou sice k lecčemus dobré, ale jako jediný nástroj nestačí.

Podobně rozpolceným dojmem působí synoda v Pistoji v severní Itálii, kde se v roce 1786 sešlo 234 biskupů na tzv. osvícenském koncilu. Synoda se pokoušela uvést do církevního života reformní myšlenky oné doby, ale ztroskotala ve zmatené směsici seriózních reforem a naivního racionalismu. Opět se člověku zdá, že čte nějakou pokoncilní publikaci, když narazí na tvrzení, že duchovenstvo není přímo ustanoveno Kristem, ale povstalo z lůna církve, která je jako celek bez rozdílů nositelkou kněžství. Nebo když člověk slyší, že slavení mše bez přijímání věřících nemá smysl, nebo že papežský primát je označován za záležitost čistě funkční a naproti tomu se důrazně vyzdvihuje původ biskupského úřadu z božského práva. Větší část výroků sněmu v Pistoji byla samozřejmě Piem VI. odsouzena už v roce 1794. Jednostrannost této synody však diskreditovala i její dobré podněty. Otázku, co je a co není do budoucna přínosné, může podle mého názoru nejvíce objasnit pohled na osobnosti oné doby a na souvislosti, které odtud vyplývají. Můžeme nalézt několik charakteristických typů, v nichž se projevuje rozsah tehdejších možností a zároveň i udivující analogie s dneškem.

Potom je zde extrémní progresista, představovaný dosti smutnou postavou pařížského arcibiskupa Gobela, který šel bystře s proudem pokroku svojí doby. Nejdříve to byla národní konstituční církev, potom, když už ani to nestačilo, slavnostně odložil kněžský úřad s vysvětlením, že po šťastném výsledku revoluce není třeba už žádného národního náboženství, kromě kultu svobody a rovnosti, a podílel se na obřadu uctění bohyně rozumu v katedrále Notre Dame. Nakonec se však pokrok převalil i přes něho. Za Robespierra se najednou ateismus stal zločinem, a tak někdejší arcibiskup byl jako ateista přiveden pod gilotinu a popraven.
V Německu se věci vyvíjely klidněji. Tady by bylo možné zmínit jako klasického progresistu asi ředitele mnichovského Gregoriána, Matyáše Fingerlose. Ve svém díle: „K čemu jsou duchovní“ vysvětluje, že kněz je především lidový učitel, který má poučovat lid o zemědělství a chovu dobytka, o sadařství a hromosvodech, ale také o hudbě a umění – dnes by se řeklo, že kněz má být především sociální pracovník a sloužit výstavbě vědecky řízené společnosti, oproštěné od veškerého iracionálna.
(Podle značně rozšířeného názoru vědeckost dnes vylučuje náboženství, protože náboženství rovná se iracionálno.)

Mezi spíše umírněnými progresisty lze poukázat na postavu již zmíněného generálního vikáře Wessenberga, který nejenom zjednodušujícím způsobem převáděl víru na sociální činnost, ale zároveň prokázal dosti malý smysl pro organizaci a chápání života. Zanechal po sobě jenom rozumářské konstrukce.

Docela jinou úroveň shledáváme v osobnosti někdejšího řezenského biskupa Jana Michaela Sailera. Je těžké ho zařadit. Běžné kategorie pokrokářství a konservativismu selhávají, jak to ostatně vysvítá z průběhu celého jeho života. V roce 1794 je mu odňata profesura v Dillingen, protože je obviněn z osvícenství. Roku 1819 ztroskotalo jeho jmenování biskupem v Augsburgu, mezi jiným též kvůli odporu později svatořečeného Klementa Maria Hofbauera, který v Sailerovi stále ještě viděl osvícence. Na druhé straně byl však již roku 1806 odstraněn Zimmer, kterému bylo vytýkáno reakcionářství na univerzitě v Landehutu, na níž byl Sailer a jeho okruh osočován za nepřítele osvícenství. Tentýž člověk, ve kterém Hofbauer vždy spatřoval osvícence, byl skutečnými představiteli osvícenství odhalen jako velmi nebezpečný protivník. Měli pravdu. Od toho muže a z velkého okruhu jeho přátel a žáků vzešlo hnutí, které v sobě mělo mnohem větší budoucnost, než nabubřelost čirých osvícenců, vítězně vynášejících svoje trumfy. Sailer byl muž, který se otevřel všem otázkám své doby. Zaprášená scholastika jezuitů z Dillingenu, do jejichž spletitých systémů už dávno nepronikala opravdová realita, musela se mu zdát nedostatečná. Kant, Jacobi, Schelling, Pestalozzi – to jsou účastníci jeho dialogů. Víra pro něho nebyla vázána na systém pouček, nepovažoval ji za útěk do iracionálna, nýbrž za otevřené střetnutí s dneškem. Sailer znal velikou tradici středověké teologie a mystiky do takové hloubky, jež byla v jeho době neobvyklá, poněvadž neredukoval člověka jenom na přítomný okamžik, ale věděl, že člověk sám sebe pochopí tehdy, až se uctivě a pozorně otevře celému bohatství svých dějin. Tento muž však nejenom přemýšlel, on především žil. Když usiloval o teologii srdce, nečinil tak z laciné sentimentality, nýbrž proto, že poznal celého člověka, ve kterém se proniká duch a tělo. Skryté základy mysli a pronikavé vlastnosti rozumu docházejí plnosti v jednotě svého bytí. „Jen srdcem lze vidět dobře,“ řekl kdysi Antoine de Saint Exupery. Porovnáme-li neživotné pokrokářství Matyáše Fingerlosa s bohatstvím a hloubkou Sailera, lze přímo nahmatat, jak je Sailer pravdivý. Jen srdcem lze vidět dobře. Sailer byl vizionář, poněvadž měl srdce. Od něho mohlo vyjít něco nového, plodného pro budoucnost, poněvadž žil z věčného Boha a svůj život, sebe sama, postavil do služeb Jemu. A tím jsme teprve u toho, oč nám jde. Budoucnost tvoří jen ten, kdo nasazuje sebe sama. Kdo chce jenom poučovat a rád by předělával jenom ty druhé, zůstává neplodný.

Tak jsme dospěli k muži, který byl protihráčem jak Sailerovým, tak Wessenbergovým, ke Klementu Maria Hofbauerovi, k českému pekařskému učedníkovi, který se stal světcem. Jistěže tento člověk byl v některých věcech úzkoprsý, tak trochu reakcionář. Ale byl to člověk milující, který se s neuhasínajícím zápalem dal do služeb lidí. K jeho okruhu patří na jedné straně muži jako Schlegel, Brentano, Einchendorff, na druhé straně však stál ve službách těch nejchudších a nejopuštěnějších. Nechtěl nic pro sebe, vzal na sebe jakoukoli nepříjemnost, pokud mohl lidem pomoci. A tak mohli lidé jeho prostřednictvím znovu objevovat Boha, stejně jako on skrze Boha objevil lidi a přitom věděl, že potřebují něco víc než poučení o tom, jak pěstovat ovoce a dobytek. Víra tohoto chudého pekařského učně vykazovala více humanismu a rozumnosti než akademická racionalita čirých osvícenců. To bylo to, co přežilo, co se zrodilo pro budoucnost z otřesů na konci 18. století. Něco docela jiného než mohli tušit Gobel nebo Fingerlos. Byla to církev, která se zmenšila, přišla o svůj společenský lesk, ale silou svého vnitřního života se stala plodnou, což se ukázalo jednak na velkých laických hnutích i mnoha nových řádech, které začaly vznikaly v polovině 19. století. Církev vynaložila své síly na vzdělávání a sociální činnost, což je už v našich nejnovějších dějinách neodmyslitelné.

Dnes a zítra

Tím jsme dospěli až k dnešku a k pohledu do budoucna. Budoucnost církve může vzejít a vzchází i dnes jenom ze síly těch, kteří mají hluboké kořeny a žijí z ryzí plnosti víry. Nevzejde od těch, kteří se jen přizpůsobují danému okamžiku. Nevzejde od těch, kteří předávají jenom recepty. Nepřijde od těch, kteří druhé jen kritizují, ale sebe považují za neomylné měřítko. Nepřijde také od těch, kdo volí jenom pohodlnější cestu. Sami sebe přeceňují ti, kdo si nepřipouštějí horlivost víry a prohlašují za faleš, přepjatost, tyranii a zákonictví všecko, co se na člověku žádá, je nepříjemné a obtížné. Vyjádřeno pozitivně: budoucnost církve jako vždy i tentokrát vytvářejí světci. Tedy lidé, kteří chápou víc než jen fráze, jež jsou právě moderní. Lidé, kteří mohou vidět víc než ostatní, protože jejich život má širší obzor. Oproštění od sebe sama dává člověku svobodu. Lze ji dosáhnout v trpělivosti každodenních malých odříkání, v onom každodenním napětí, které člověku dává poznat, jak mnohonásobně je spoután svým vlastním já. V tomto každodenním napětí a jenom v něm se člověk kousíček po kousíčku otvírá. Vidí jen tolik, kolik prožil a protrpěl. Dnes můžeme před hlubinami vlastní existence utéci do omamného luxusu. Naše nejhlubší nitro tak ovšem zůstane zavřeno. Je-li tomu tak, že nejlépe lze vidět srdcem, jak jsme slepí my všichni!

Co to znamená v naší otázce?

Že předpovědi o církvi bez Boha a bez víry jsou prázdné tlachy. Nepotřebujeme církev, která pěstuje kult aktivity. Taková církev je docela zbytečná a zaniká sama sebou. Zůstane církev Ježíše Krista. Církev, která věří v Boha, jenž se stal člověkem a slibuje nám život po smrti. Kněz, který je pouze sociálním aktivistou, může být nahrazen psychoterapeutem a dalšími specialisty. Avšak kněz, který není specialistou, který se sám nestaví mimo hru, když poskytuje rady z titulu svého úřadu, ale dává se skrze Boha do služeb lidem, pro něž je zde s jejich zármutky a jejich radostmi, s jejich nadějemi a jejich úzkostmi, takový bude potřebný i nadále.

Jděme o krok dál.

Z dnešní krize i tentokrát povstane církev zítřka, která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. Nebude moci obývat budovy, vzniklé v době velkého rozmachu. S úbytkem svých příslušníků ztratí i mnohá společenská privilegia. Bude se mnohem silněji než dosud jevit jako dobrovolné společenství, do něhož se vstupuje jenom na základě vlastního odhodlání. Jako malé společenství bude mnohem více tvořeno iniciativami jednotlivých členů. Jistě bude mít i nové formy duchovního úřadu a bude světit osvědčené křesťany z praktických povolání. V mnohých menších obcích, případně v omezených sociálních skupinách se bude běžná duchovní správa konat tímto způsobem. Vedle toho však bude nezbytný také kněz, který se stejně jako dosud bude věnovat pouze tomuto úřadu. Avšak při všech těchto změnách, které si lze domýšlet, bude církev znovu a s veškerou rozhodností nacházet svou podstatu v tom, co bylo vždycky jejím jádrem: víra v Boha Trojjediného, v Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v pomoc Ducha svatého, která potrvá až do konce. Ve víře a v modlitbě bude spatřovat své těžiště, svátosti bude prožívat opět jako bohoslužbu a ne jako problém liturgického provedení. Bude to církev proniknutá vnitřním životem, jež nevytlouká svůj politický kapitál střídavým flirtováním s levicí nebo pravicí. Bude to mít těžší, neboť krystalizace a pročištění jí bude stát mnoho sil. Zchudne a stane se církví chudých. Bude se rozvíjet jen stěží, protože se bude muset oprošťovat jak od sektářské úzkoprsosti, tak od mnohomluvné svévole.

Lze předpovídat, že toto všecko si vyžádá čas. Proces bude dlouhý a namáhavý, tak jako byla velmi dlouhá cesta od falešného progresismu v předvečer francouzské revoluce, kdy i biskupové považovali za moderní vysmívat se článkům víry a naznačovat, že ani existenci Boha nelze mít za jistou, až k obnově v 19. století. Ale po zkouškách těchto krizí bude z produchovnělé a oproštěné církve vyvěrat mohutná síla, neboť lidé budou ve zcela a dokonale naplánovaném světě nevýslovně osamoceni, a jakmile úplně ztratí Boha, zjistí, že jsou strašlivě chudí. A tehdy objeví malé společenství věřících jako úplnou novinku. Jako naději, která k nim přichází, jako odpověď, kterou ve skrytu vždycky hledali.

Pokládám za jisté, že církvi nastávají těžké časy, byť její vlastní krize teprve začíná. Nutno počítat se značnými otřesy. Ale jsem si jist také tím, co bude na konci: nikoliv církev politického kultu, která ztroskotala již spolu s Gobelem, nýbrž církev víry. Snad už nebude schopna být silou, ovládající společenské proudy, jako tomu bylo kdysi, ale bude znovu vzkvétat a pro lidi se stane viditelným domovem, který jim dává život a naději přesahující smrt.

Přednášku Wie wird die Kirche im Jahre 2000 aussehen pronesl Joseph Ratzinger 25. prosince 1969 v Hessenském rozhlase a byla publikována v časopise St. Hedwigsblatt, roč. 17, 1970, č. 43-44 a vyšla také knižně v in Glaube und Zukunft, Kösel 1970, 1971, 2007.
Anonymní samizdatový překlad

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
2.4.16 Co zbylo z řezenské přednášky
9.8.12 Na cestě k malému stádci
12.6.12 Benedikt XVI.: Kultuře, jejíž moralismus je matoucí maskou působící chaos, říkáme ne
3.5.12 Bez lásky věda ztrácí lidskost
15.3.12 Benedikt XVI. pronese lectio magistralis na lékařské fakultě kliniky Gemelli



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2016 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu Real Audio  

Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Český kanál Rádia Vaticán na You Tube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papež František navštívil generální kurii Tovaryšstva Ježíšova

Sekretář organizačního výboru SDM v Krakově: Svět nevytvářejí pouze lidé

Kardinál Tauran: Smrt nemá poslední slovo

Papež: Naléhavou modlitbou nepřesvědčujeme Boha, nýbrž posilujeme svoji víru a trpělivost

Římský biskup se setká s polskými biskupy bez účasti médií

Poučme se z dění v Turecku, vyzývá biskup Audo

Byla zveřejněna apoštolská konstituce Vultum Dei quaerere

Papežova vděčnost za svědectví Carmen Hernandezové

Zaniká Papežská rada pro sdělovací prostředky

Kardinál Parolin k situaci v Turecku

Kardinál Turkson v Jižním Súdánu

První národní eucharistický kongres v Pákistánu

 Nově na webu
Svatý otec: Modlitba je prvním a principiálním »pracovním nástrojem«

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Radost lásky a zděšení teologů

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Kdo jsou dnešní mladí lidé a co hledají?

Rozhovory: S islámem se podvratně manipuluje

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv červenec 16
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Starší zprávy >

Náš tip

Amoris laetitia činí krok směrem, kterým se vydal Wojtyla

Kněžská duchovní obnova 2016

Pohledem Panny Marie Guadalupské