Poslední dva dny pontifikátu Benedikta XVI. zůstanou zajisté vepsány do paměti bezpočtu lidí a vytyčují novou, nevídanou a důležitou etapu dějin putující církve. Pro mnohé byly jakýmsi objevem lidskosti a duchovnosti papeže, pro jiné potvrzením jeho skromného a zároveň vznešeného života ve víře.
Papež Wojtyła s obdivuhodnou odvahou vystavil očím světa svoje svědectví víry v utrpení své nemoci a papež Ratzinger s nemenší odvahou vydal svědectví o tom, že přijímá meze svého věku ve vztahu k odpovědnosti, kterou mu svěřil Bůh. Oba nás učí nejenom učitelským úřadem, ale možná ještě účinněji životem, co znamená denně hledat a nacházet Boží vůli pro sebe a pro svoji službu i v těch nejosudovějších situacích lidského života.
Jak nám to účinně řekl on sám, papežova demise není v žádném případě odloučením od svěřeného poslání, ani od společenství věřících. Je to pokračující svěřování církve Bohu v jisté naději, že On ji nadále vede. S pokorou a klidem Benedikt XVI. tvrdí, že se „snažil“, jak nejlépe mohl, sloužit dobru církve, církve, která není jeho, ani naše, ale Boží a která neustálým působením Ducha „žije, roste a probouzí se v duších“.
V tomto smyslu je rozloučení s papežem Benediktem výzvou k modlitbě a odpovědnosti za všechny. Přirozeně hlavně pro kardinály, na kterých leží úkol volby Nástupce, ale stejně tak i pro celou církev, která má modlitbou provázet rozlišování volitelů i nového papeže v jeho poslání účinně zvěstovat evangelium „k dobru církve a lidstva“ a vést společenství věřících ke stále větší věrnosti Kristovu evangeliu, poněvadž žádný papež to nemůže činit sám. Budeme se o to snažit spolu s ním a „emeritní papež“ bude nadále provázet nás – jak se naposledy vyjádřil – „svým srdcem, svou láskou, svou modlitbou a reflexí“.
Děkujeme, papeži Benedikte.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
