„Tak praví, ústy proroka Izaiáše, Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mohutných vodách stezku. Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, já dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech.“ (Iz 43,16-21).

„Co je nové, je lepší než to staré,“ tak uvažuje člověk západní civilizace, která nutí např. automobilové výrobce měnit modely každý rok; často se nejedná o nic víc než jiný tvar světlometů, či protáhlejší linii karoserie. V každém případě musí být forma aspoň trochu jiná – nová. Jde vnější, povrchní změnu.

O jakou změnu jde ale evangeliu, když volá „Obraťte se!“? Požaduje změnu vnitřní, kterou netřeba na první pohled vidět, ačkoliv i ona se časem navenek projeví a projevit musí. Nebude přehnané říci, že celé Písmo svaté vibruje dynamikou postupného zniternění vztahu člověka s Bohem a s bližním. Překonává Zákon, který vázal spásu na vnější znamení obřízky, resp. etnicky vymezoval její dosah. Vyústí v jediném přikázání novém – v přikázání lásky. Vypovídá to, že Bůh stojí o celou naši osobu, nejen o vnějšího, ale i vnitřního člověka – o naše srdce.

Opak této celistvosti je farizejství. Odhaluje ho Ježíšův postoj vůči cizoložné ženě. Nedá horlivým strážcům morálky za pravdu, ne proto, že by ji popíral, nýbrž proto, že je chtěl dovést k pravdivosti. Evangelista Jan upozorňuje hned z kraje: „Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat.“ (Jan 8,1-11) Farizeové odhadli, že Ježíš ji neodsoudí a nachystali mu léčku. Nešlo jim ani o morálku, ani o spravedlnost a už vůbec ne o onu ženu – o její štěstí a o její spásu. Prostě ji použili.

Novost zákona lásky není rozmělněním morálky, ale jejím utvrzením na mnohem náročnější úrovni. Když Isaiáš hovoří o novosti, má na mysli něco naprosto nevídaného, z ničeho neodvoditelného, úplně novou kvalitu. Jde o tvůrčí čin Boží, jenž jako jediný může dát vytrysknout prameni v poušti, vytvořit v moři cestu, probudit život tam, kde už převládla smrt a dát ze ztvrdlého srdce mravokárce vytrysknout milosrdné lásce.

Hovoříme-li o křesťanské naději, nemáme na mysli pouhé přesvědčení, opírající se o výpočet pravděpodobnosti toho, co je možné, nýbrž víru ve tvůrčí činy Boží, ano v zázraky. Tato víra čerpá ze zkušenosti, že Bůh v minulosti opakovaně zasáhl naprosto nečekaným způsobem, a že i nyní se projeví, protože chce, abychom žili. Taková naděje není planá, ale přináší spásu, jak zdůrazňuje Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi. Naděje nás totiž ospravedlňuje, jak píše Pavel Filipanům, protože „přichází od Boha a spočívá na víře“.

Přichází-li vše od Pána, můžeme povolit v našemu úsilí a vyčkávat? Opak je pravdou! Vědomí, že žijeme zcela a naprosto z milosti Boží, apoštola Pavla tak ohromí, že všeho nechá a rozběhne se za Kristem. Pohled zpět, paměť, má smysl jako zdroj naděje ve svízelné přítomnosti a odvahy vykročit do neznámého zítřka. Blokuje-li ale naši tvůrčí energii a svazuje-li nás, je třeba si pohled zpět zakázat, nechceme-li skončit jako Lotova žena. Pavel objevil v Kristu Ježíši něco tak nového, nevídaného a pravdivého, že pro něj chce žít a zemřít v naději, že s ním vstane i z mrtvých.

Pavel sám na sobě zažil, jak se člověk spojením s Kristem stává novým stvořením. Chce nám vylíčit, jak jej Bůh skrze Krista pozdvihl z hlíny, postavil na nohy na výši očí, s ním mluví a jemu naslouchá. Ano, jak plochý je život toho, kdo nehledí než na to, aby v očích druhých splnil normu a byl sám se sebou spokojen. Jak pestrý je naopak život toho, kdo se rozběhne za Ježíšem, i s risikem, že může šlápnout vedle, uklouznout a natlouct si. Stojí to však za to: být jako zajatec, kterému sňali pouta a řekli: „Jsi svobodný, běž!“ Z jeho hrdla se pak hrnou slova žalmu: „Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu“ (Žl 126).

Tento jásot zazníval ze všech koutů světa ve středu večer 13.3.2013, když na loggii Svatopetrské basiliky se ukázal nový papež František. Vstoupil do prostoru naděje, který vytvořil jeho předchůdce Benedikt svým odvážným činem pokory. Zdá se, že přes veškerou naši slabost svět od křesťanů mnoho očekává. Bůh se nad námi slitovává a volá nás miserando atque eligendo. František z Assisi (Serafinský) následoval Ježíše pokorného a chudého. Ignác z Loyoly hořel touhou zanítit všechny lidi pro Krista. František Xaverský se vydal s dobrou zvěstí až na konec světa. Nenadešel i pro nás čas nechat se tak uchvátit Kristem, že vyznáme: „nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. […] Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl“ (Flp 3,8-14).