Před necelými pěti roky hovořil argentinský kardinál Jorge Maria Bergoglio na stránkách časopisu 30giorni o poslání církve a nebezpečí, kterému je společenství věřících vystaveno v nynější době.
„Antičtí teologové říkali, že duše je jakási plachetnice a Duch svatý je větrem, který duje do plachet, aby plula. Podněty a pobídky tohoto vanutí jsou dary Ducha. Bez Jeho podnětů, bez Jeho milosti nejdeme vpřed. Duch svatý nás uvádí do tajemství Boha a chrání nás před úskalími gnostické církve, před nebezpečím sebestředné církve tím, že nás posílá hlásat evangelium.“
Neznamená to však odmítání pastoračních plánů, pokračoval dále kardinál Bergoglio odpovědí na další otázku novinářky:
„Všechno, co nás směřuje na stezky Boží, je dobré. Svým kněžím říkám: Čiňte vše, co máte. Povinnosti svého stavu znáte, převezměte odpovědnost, vyjděte ven a nechte dveře otevřené. Jeden farář mi řekl «Otče, ale pak do kostela nikdo nepřijde». Proč ne? – říkám - Copak teď přicházejí na mši? Odpověděl mi: «Ne». «A tedy...» říkám. Vyjít ze sebe samých znamená vyjít také z oplocené zahrady vlastních přesvědčení pokládaných za nezvratná, pokud se stávají překážkou a pokud uzavírají horizont patřící Bohu.“
Platí to také pro laiky? – zněla další otázka:
„Problémem je klerikalizace laiků. Kněží klerikalizují laiky a laici je prosí, aby byli klerikalizováni... Je to hříšná spoluvina. Má stačit křest. Vzpomínám na křesťanská společenství v Japonsku, která zůstala dvě stě let bez kněží. Když se misionáři vrátili, nalezli celé vesnice pokřtěných i platně sezdaných, všichni jejich zesnulí měli katolický pohřeb. Víra zůstala nedotčena, protože tito laici se těšili z darů milosti, přijímali pouze křest a žili svoje apoštolské poslání na základě pouhého křtu. Netřeba mít strach ze závislosti na pouhém Božím jemnocitu.“
Znamená to tedy neutíkat před obtížnou misií? – ptala se dále Stefania Falasca z časopisu 30giorni:
„Naše jistoty se mohou stát zdmi, vězením, které tísní Ducha svatého. Kdo izoluje své vědomí před putujícím Božím lidem nepozná radost Ducha svatého, jež nese naději. Osamocené vědomí je vystaveno nebezpečí. Kdo se uzavírá ve svém Tarzu, naříká na všechno anebo se cítí ohrožen ve své identitě a vrhá se do bitev, je nakonec ještě více zaujat sám sebou a stává se ještě sebestřednějším.“
Co je tedy třeba činit? - směřovala na kardinála Bergoglia další otázka:
„Musíme nahlížet lid takový, jaký je, a ne takový, jaký by měl být, a tak uvidíme, co je potřeba. Bez prognóz a receptů, avšak velkoryse. Zraněními a křehkostmi promlouval Bůh. Dovolme tedy Pánu, aby mluvil. Ve světě, který nedovedeme zaujmout svými slovy, může zaujmout jedině přítomnost Toho, který nás miluje a zachraňuje. Apoštolský zápal se obnovuje, protože svědčí o Tom, který si nás zamiloval jako první.“
Co je tedy to nejhorší, co může v církvi nastat? – zeptala se nakonec kardinála Bergoglia novinářka v rozhovoru pro italský časopis 30giorni:
„To co de Lubac nazývá „spiritualita světáctví“. To je největší nebezpečí pro církev, pro nás, kteří jsme v církvi. «Je horší» - říká de Lubac - «zkázonosnější než ona ostudná lepra, která zhyzdila milovanou Nevěstu v dobách zhýralých papežů». „Světácká spiritualita“ znamená stavění sebe samého do středu dění. To je to, co Ježíš vidí na farizejích, kteří oslavují sami sebe a navzájem.“
Z rozhovoru pro 30 giorni č.11/2007
vybral a přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
