Postoj a počínání „velekněží a starších“, kteří zaplatili strážcům Ježíšova hrobu, aby šířili lež, kterou sami za tímto účelem vymysleli (srov. Mt 28,11-15), je jednoznačně konspirační a má obludně hříšnou pachuť. Skýtá však nemálo poučení, zvláště porovnáním tohoto počínání s tím Velkopátečním.

Vykonstruovaný proces velekněží a starších proti Ježíšovi snad ještě v jakési dobré víře lze omluvit obavami o zachování národa a svatyně, kterou by Římané nejspíš zničili, kdyby židé v Ježíše uvěřili a vypuklo by národní povstání, jak se domníval a čemuž chtěl předejít Kaifáš, který – mimochodem stejně jako většina apoštolů - nedokázal o Mesiášovi a Jeho království uvažovat v jiných než politických kategoriích. (srov. Jan 11,47-53). Naproti tomu zmíněná spiklenecká reakce na Ježíšovo vzkříšení je omluvitelná jenom velmi obtížně, protože je vědomým odmítnutím samotné Boží milosti a konkrétním brojením proti Boží pravdě myšlením, slovy i skutky.

Konspirace, o níž informuje Matoušovo evangelium v liturgii Velikonočního pondělí, nese tedy zřejmé stopy satanské inspirace, přičemž bizardním způsobem spojuje židy i pohany a časově dokonce předchází dějinný zrod církve. Je otevřeným výrazem nepřijetí pravdy zjevené Bohem a zároveň snahou Knížete tohoto světa nadále vládnout. Zmíněná evangelní epizoda je však také osvěžující protilékem na otravu těmito podvody a lžemi, které v průběhu lidských dějin mohou žít svým vlastním životem. Výklad založený na výpovědích zkorumpovaných pohanských žoldáků, jak poznamenává evangelista Matouš, je „mezi židy rozšířen až do dneška“, což lze jistě doplnit tvrzením, že dosáhl nemalého úspěchu také mezi pohany. Přitom je ovšem zapotřebí nezapomenout, že samotná Pravda měla a má úspěch mnohem větší a to bez intrik a korupce.

Hodnostáři židovského chrámu přitom ve svém počínání jistě neměli nouzi o finanční zdroje. Vynalezli totiž způsob, jak zpeněžit samu víru ražením „posvátných“ šekelů, které prohlásili za jedinou možnou a platnou měnu na území Jeruzalémského chrámu. Věřící, kteří tam přicházeli zaplatit chrámovou daň a podat zvířecí oběť, tak museli jít nejprve ke směnárníkům. Postoj Krista k této praxi je známý. Je to jediná scéna z evangelií, kdy Ježíš použil určitého násilí, byť jenom proto, aby své sdělení patřičně zdůraznil (srov. Jan 2, 13-22).

Brojení proti Boží pravdě v dějinách prostřednictvím chytře vymyšlené a zaplacené lži však pokračuje. Ta z Matoušova evangelia byla asi nejvýmluvněji demaskována dvěma otázkami, které položil svatý Augustin: „Pokud strážci spali, jak mohli vidět učedníky odnášející mrtvé Ježíšovo tělo? A pokud nespali a přistihli učedníky při činu, proč proti nim nezakročili?“ Je-li ovšem zmíněná lež odpoutána od konkrétního historického rámce, tedy od samotných strážců Ježíšova hrobu, může fungovat i nadále, může nabízet vysvětlení historického faktu, zvláště těm, kdo o něm nebudou příliš přemýšlet, ani po něm pátrat.

Postavení dobré velikonoční zvěsti v dnešním dějinném kontextu je samozřejmě poněkud jiné. Zjevný je blahodárný účinek evangelia na lidstvo v průběhu dějin, zejména v duchovním, intelektuálním, ale i sociálním rozvoji. Stěží však vyloučit možnost manipulovat dějiny pomocí revolucí a válek podplácením jejich strůjců penězi emitovanými z ničeho v jakémsi šíleně pyšném napodobení stvořitelského úkonu Boha a vytvářet tak konkrétní dějinné situace a jejich mediální interpretace, které postupně podávají nový, globální a bezbožný pohled na celé lidské dějiny s cílem diskreditovat účinnost evangelia, rozdmychávat nenávist a žádostivost, vyvolávat strach a okrádat člověka o naději, kterou Kristovo vzkříšení zpečetilo.

Velikonoční události nepřestávají vlévat víru navzdory takřka všeobecnému kulturnímu klimatu ochlazování lásky k pravdě. Podobné nebezpečí ovšem existuje v rámci církve. Mluvil o něm papež František již v první homilii ke kardinálům v Sixtinské kapli a vlastně už při generální kongregaci kardinálů, jež předcházela konkláve (Per portare Cristo nelle periferie in L´Osservatore Romano, 28. března 2013). Kardinál Bergoglio označil toto nebezpečí výrazem Henryho de Lubaca: spiritualita světskosti, mondénní duch, démonická světskost. Ta „spočívá v uzavření se církve do sebe samé, takže bezděčně věří tomu, že má své vlastní světlo, přestane odrážet Světlo Kristovo a žije jen pro vzájemné oslavování jedněch druhými, tedy stane se světskou církví, která žije v sobě, ze sebe a pro sebe. Toto musí inspirovat možné změny a reformy, které je třeba uskutečnit pro spásu duší,“ řekl kardinál Bergoglio těsně před zahájením konkláve, ze kterého vzešel jako Petrův nástupce, jenž přijal jméno František.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"