Církev je ohrožována gnosticismem. Na toto nebezpečí poukázal mnohokrát arcibiskup Buenos Aires, kardinál Jorge Mario Bergoglio, naposled na kongregaci kardinálů, která předcházela konkláve, z něhož vyšel jako římský biskup, František. A tento poukaz na úskalí gnostické, tedy sebestředné či sebevztažné církve, o kterém mluvil kardinál Bergoglio, je nyní jednou z konstant Petrovského magisteria. Odkud se toto úskalí bere? I v tom je papež František jednoznačný: od Satana, Lucifera. Plyne z toho mimo jiné také to, že jej člověk nemůže a tedy ani nemá překonávat intelektuálně. Přemáhá jej pouze Kristus a víra.
Není však neužitečné pokusit se toto úskalí popsat více. Jde o velmi subtilní scestí, svádějící křesťana, aby budoval společenství nikoli na primátu jistoty křesťanské víry, nýbrž na jistotě lidského vědění, teologické nevyjímaje. Nejde přitom o nějakou novinku, ale o – již několikátou - dějinnou verzi pohanské opozice, která vznikala paralelně s křesťanstvím, tedy v prvních stoletích našeho letopočtu.
Odpor proti křesťanské víře měl totiž už v jejich počátcích nejenom podobu politicky motivovaného fyzického násilí, ale vyjadřoval se také určitou intelektuální alternativou, včetně vlastní spirituality, tvářící se duchovněji než ta křesťanská (novoplatonismus). Tehdejší člověk vězel ve spleti mýtů a bájí, které vykládaly a zároveň odrážely jeho životní i společenskou realitu. Tento bludný kruh proráží jedině křesťanská víra.
V 1. a 2. století n.l. začaly v reakci na rozmach křesťanství přibývat nové mýty sugerující nové poznání, známé jenom zasvěceným osobám. V katolické církvi měl ovšem pojem zasvěcení zcela jiný význam a vztahoval se ke křtu. Údajné poznání gnostiků nebylo a není, narozdíl od evangelia, určeno každému člověku, ale je záležitostí takzvaných a samozvaných elit. Podkopává objektivní opěrné body lidského dorozumění a omezuje svobodu jednotlivce i společnosti.
V novověku doznala tato pohanská opozice velkou renesanci neboli dokonalé aggiornamento, jak co do obsahu svého předstíraného poznání, tak co do forem, kterými se nabízí. Světu moderní kultury, sdělovacích prostředků, politiky a ekonomiky jakoby se podařilo uskutečnit dávný úmysl císaře Tiberia, který údajně chtěl mezi božstva římského areopagu přiřadit sochu Ježíše Krista. Pozvolna a nenápadně se ujaly nové mýty politologického, ekonomického či kulturologického rázu, nové hvězdy-idoly, bájné příběhy, s nimiž se lze snadno sžít a ve kterých se lze pohodlně zabydlet. Toto pokušení je v případě křesťana jen nepatrně modifikováno. Nezáleží na tom, zda ulpí na vědění o tom, co je to mozeta či jiný liturgický detail, anebo se nadchne vlastním nadchnutím pro ten či onen koncil. Výsledek je stejný.
Pokušení mondénní spirituality je natolik subtilní, že se mu nevyhne ani ten, kdo si myslí, že ano. Uzavírá do neprodyšného, snového čili virtuálního světa, jenž dusí Boží Slovo přítomné v Jeho mystickém Těle. Pohlcována světem, který si vystačí bez Boha, je také církev ohrožována sebevztažností a sebestředností, takže její misijní poslání trpí újmu. Věřící je pokoušen vztahovat se k sobě, namísto k Bohu; spoléhat na své vlastní představy o běhu světa spíše než na Pána dějin, který jediný objímá lidstvo a lidské dějiny v globálním vědění toho, kudy a kam spěje.
Komplikovanost této otázky může dokreslit také jedna příhoda ze života již zesnulého zakladatele katolického hnutí Comunione e Liberazione, italského kněze Luigi Giussaniho, z jednoho přátelského rozhovoru s papežem Janem Pavlem II. na počátku devadesátých let. Don Giussani v rozhovoru pro časopis 30 giorni (č.4/5, 2011) vypráví, jak papež vyslovil domněnku, že agnosticismus, vyjádřený formulací: „I kdyby Bůh existoval, nemá co do činění s životem“, je pro víru tím největším nebezpečím. Don Giussani však Janu Pavlu II. ve svobodě Božích dětí odpověděl: „Já se domnívám, Svatosti, že nikoli. Nikoli agnosticismus, nýbrž gnosticismus představuje pro křesťanskou víru největší nebezpečí.“
Papež František má o tomto nebezpečí jasno. Lékem, na který poukazuje, je šíření evangelia a nikoli jeho dušení pod spekulativní záminkou domněle větší přijatelnosti. Neustálá adorace Stvořitele a Pána v srdci křesťana a dětská důvěra, jež se nestydí za slzy, které jsou rovněž jejím výrazem - ty je zapotřebí kultivovat, protože otevírají člověka pravé radosti.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
