V promluvách papeže Františka se častokrát objevuje pojem mondénní spiritualita. Naposledy 30. dubna v homilii v kapli Domu sv. Marty. V papežském magisteriu jde o pojem zcela nový. Papež poukazuje na to, že jde o největší nebezpečí, které ohrožuje církev. Petrův nástupce to napsal argentinským biskupům v dopise z 25. března: Bylo by katastrofou, kdyby se církev vztahovala k sobě samé v jakémsi teologickém narcisismu, tedy jakési mondénní spiritualitě. Odkud se vzal tento pojem? Papež František odkazuje na francouzského jezuitu, pozdějšího kardinála, Henri de Lubaca (1896-1991) a jeho knihu Meditace o církvi z roku 1953. Mondénní spiritualitu (či doslova duchovní mondénnost) zde Lubac definuje jako „největší nebezpečí, věrolomné pokušení, které se – záludně – vždycky obrozuje po přemožení všech ostatních a je dokonce těmito vítězstvími živeno“. K tomu de Lubac dodává: „Nikdo z nás si před tímto nebezpečím nemůže být jistý. Subtilní humanismus je nepřítelem živého Boha a potajmu také nemenším nepřítelem člověka. Může se v nás upevňovat tisícerými úskoky.“

Francouzský kardinál však pojem mondénní spiritualita nevytvořil, nýbrž převzal jej od německého benediktina Anscara Voniera (1875-1938), který většinu svého života prožil v Anglii, v opatství Devonshire. Dom Vonier je významný teolog své doby a především oblíbený autor duchovní literatury. Jeho knihy se v Anglii dosud vydávají. Rozhodně tedy nebude bez užitku seznámit se s několika delšími pasážemi z jeho knihy Duch a Nevěsta (The Spirit and the Bride), které částečně citoval a komentoval Henri de Lubac.

Dom Vonier popisuje vliv dobrých a zlých andělů na lidskou duši. A v kapitole o darech Ducha svatého také vysvětluje, v čem spočívá hřích proti Duchu, totiž v jakémsi „uhašení Ducha“, ve vědomém uhýbání od Jeho vlivu. Toto byl hřích Luciferův. Andělé, tedy Lucifer a jeho stoupenci, vysvětluje Vonier, „nemohli zhřešit v důsledku svých vášní. Jejich jediným ohrožením bylo zalíbení v sobě, ba dokonce ve svých nadpřirozených schopnostech bez toho, že by se svěřili vůli, která je přesahovala, tedy vedení Ducha svatého, Pána a Stvořitele.“ Nadpřirozené schopnosti všech andělů, včetně Lucifera, byly dobré. Nedobré však bylo, hledat v nich zalíbení pro ně samotné, užívat je pro sebe, „nenechat se vést Duchem svatým“.

Toto nebezpečí ohrožuje také církev, konstatuje dom Vonier. V dějinách totiž církev dosáhla četné „lidské úspěchy“ a dostává se jí také nezřídka „pozemské slávy“. Buduje nádherné kostely, pomáhá chudým, pečuje o nemocné. Někdy ji svět pronásleduje, ale jindy zase tyto její „výsledky“ aplauduje. A tady vyvstává nebezpečí „mondénnosti“, která – jak vysvětluje dom Vonier – „není tím, co se pod tímto výrazem běžně myslí“. Většinou totiž považujeme v církvi za světáctví či mondénnost „určité zalíbení v bohatství a luxusu v případě některých jejích hodnostářů“. To je jistě také špatné, „ale není to ta hlavní špatnost“. Církev vždycky nalezla síly k poměrně rychlému překonání krize této materiální mondénnosti. Měla však mnohem více těžkostí s onou duchovní mondénností či mondénní spiritualitou.

Tato světská spiritualita může nikoli bez vlivu ďábla začínat okázalým – někdy i upřímným – odmítnutím materiálního světáctví. Muž církve, který je obětí mondénní spirituality nemá zalíbení v luxusu a bohatství. Může žít třeba v krajní chudobě a být přesvědčen, že dává příklad obzvláště vznešených mravů. Ve skutečnosti však připravuje něco, co je - podle dom Voniera - pro církev „pohromou“. Je možné, že mravy takového duchovně mondénního muže jsou vskutku vznešené. Avšak jeho „mravní normy nejsou zaměřeny na slávu Boží, nýbrž na profit člověka. Toto naprosto antropocentrické zaměření – píše Vonier - je přesně tím, co je míněno výrazem mondénnost. Kdyby člověk vynikal třeba i všemi duchovními dokonalostmi, které by však nevztahoval k Bohu (za předpokladu, že tato hypotéza platí), byla by takováto mondénnost neschopna vykoupení“. Byla by to mondénnost „duchovní“ a nikoli jenom mravní. A nakonec by nakazila samu religiozitu, kterou by „mondénním smýšlením“ proměnila na jakousi bezbožnou spiritualitu pouhého člověčenství.

Dom Vonier je velmi přísný, když píše: „Pokud by se křesťanství mělo snížit na úroveň pouhé mravně dokonalé společnosti, jejímž účelem by byla pouze lidská prosperita, případně prosazování lidské mravnosti, upadla by církev do apostaze, jako sám Lucifer. Popřela by Ducha svatého, odmítla by následovat Jeho vedení, preferovala by oblibu u lidí namísto u Krista a z lidského aplausu by učinila svou nejvyšší odměnu.“

Mondénní spiritualita je tedy pro církev ten největší hřích a „katastrofa“, varuje dom Vonier, který stál u zrodu tohoto pojmu a jehož dílo by se vyplatilo znát lépe, jak opakuje Henri de Lubac, který několikrát cituje delší pasáže z díla tohoto benediktina. A dnes je poukaz na toto nebezpečí součástí papežova učení. Upadáme do mondénní spirituality pokaždé, když konáme dobro a přijímáme rozhodnutí, která se jeví mravně, což leckdy alespoň zčásti opravdu jsou; odmítáme bohatství, luxus a materiální mondénnost, ale činíme tak kvůli humanitarismu, kvůli moralismu, kvůli humanitarismu, který vypadá ušlechtile, ale nemá vztah k Bohu a k Ježíši Kristu. Taková církev, jak řekl papež František, by byla „nevládní humanitární organizací“, za níž, jak ukazuje Vonier, se skrývá ďábel. Tak na to upozornil nynější Petrův nástupce ve své první homilii 14. března v Sixtinské kapli za použití citace francouzského romanopisce Léona Bloye (1846-1917): „Kdo se nemodlí k Pánu, modlí se k ďáblu“. Když se nevyznává Ježíš Kristus, vyznává se mondénnost ďábla.

Článek z internetového časopisu La nuova bussola quoitidiana 1. května 2013
přeložil a redakčně zkrátil Milan Glaser

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"