Mnoho slov a gest zůstane v paměti z první návštěvy papeže Františka v římské farnosti sv. Alžběty a Zachariáše ve čtvrti Prima Porta tuto neděli (26.května). Byla to působivá bohoslužba, během níž papež podal první svaté přijímání 16 tamějším dětem. Obzvláště mocně zapůsobilo, když se těsně před tím římský biskup sklonil před přítomnými dětmi, jako by žádal o jejich modlitbu a požehnání, podobně jako to učinil 13. března ve svém prvním vystoupení na veřejnosti po zvolení na Petrův stolec.
O původu a hodnotě požehnání, které církev zahrnuje mezi takzvané svátostiny, hovoří italský biblista z Papežské lateránské univerzity, mons. Roberto Penna:

„Na počátku stojí židovská praxe, nikoli řecká či římská, ale právě hebrejská, kde se požehnání dostává od Boha, ale také se dává Bohu. Hebrejština má pro oba momenty jediné slovo, které má několik významů, a ostatní jazyky je někdy překládají odlišnými termíny. Ten první moment objasňuje text z knihy Numeri (6,24-27), známý jako Áronské požehnání: »Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a daruje ti pokoj!« Tento krásný text je typický. Potom však v judaismu, zejména v synagogálním kultu, existuje také požehnání určené Bohu. Nikoli v tom smyslu jako by Bohu byla prokazována nějaká přízeň nebo vyjadřováno přání všeho dobrého, nýbrž na znamení poděkování, velebení, jak to známe např. z Ježíšovy modlitby »Veleben buď Otče, Pane nebe a země, že… jsi tyto věci odhalil maličkým« (Mt 11,25-27) anebo v Mariině Magnificat (Lk 1,46) či v Zachariášově chvalozpěvu »Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, že navštívil a vykoupil svůj lid« (Lk 1,68).

Gesto papeže Františka, které mimochodem v Latinské Americe není ničím výjimečným, má však ještě další konotaci. Jde o znak společného sjednocení, společenství v Bohu. Je to gesto docenění toho druhého, výraz přání společně obdržet dobro od Boha. Také v listě Efesanům se svatý Pavel obrací k Bohu slovy »Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista« (Ef 1,3). Sv. Pavel ve svých listech nikdy nedává požehnání adresátům svých listů. Tato praxe žehnání byla v církvi zavedena a ujala se až později, čehož je gesto papeže Františka hezkým důkazem. Jeho včerejší sklonění se před dětmi jako by žádal o požehnání, patří k této starší praxi. Je to jednak výraz pokory a vlastně jakási pobídka, která nám má pomoci uvědomit si, že nemáme být »naškrobenými, muzeálními či salónními křesťany«, jak častokrát opakuje, ale křesťany živými. Toto gesto v sobě zahrnuje nejenom antropologický vztah, ale je také výrazem prosby o požehnání Boha samého v Ježíši Kristu, jak to v právě citované pasáži říká sv. Pavel: »Buď požehnán Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás požehnal« “

Říká profesor biblické teologie, mons. Roberto Penna.

Přeložil Milan Glaser