Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vracíme se k nedělím v „mezidobí“. Ta příští je 9. Ale co je to vůbec „mezidobí“? Existuje snad nějaká doba, která vlastně dobou není, nýbrž je jen jakýmsi prázdnem mezi dobami? Vybavuje se mi jeden film o závodnících, kde jeden z nich řekne: závodit znamená žít. Čas mezi závody znamená čekat.

V analogii k církevnímu roku by závod znamenal svátek, respektive sváteční dobu, to co se v církevní mluvě nazývá „tempo forte“ – intenzivní doba či čas. Sám o sobě však čas nijak více, či méně intenzivní být nemůže. Záleží na tom, čím se čas naplní, k čemu spěje a jaký má smysl. Ten však může dát pouze Bůh, Bůh Abraháma, Izáka a Jakuba, Pán dějin a Pán času, Ten, který vstoupil do času člověka a tím dal vznik dějinám, které mají smysl, protože je Bůh sám řídí svou prozřetelností. Dějiny mají tudíž smysl a stávají se dějinami spásy. Vstupní modlitba této 9. neděle „v mezidobí“ vyznává tuto víru, když prosí: „Bože, náš nebeský Otče, dovoláváme se tvé prozřetelnosti, jejíž záměry nikdo nemůže zmařit, a prosíme: odvrať od nás všechno, co nám škodí, a všechno, co nám dáváš, ať nám prospívá. Skrze tvého Syna…“

Vzpomínám si, jak mi někdo jako studentovi půjčil tehdy nesmírně čtenou knížku „Prorok“, avšak autor Chalíl Džibrán mne nenadchl. Nejvíce mne rušilo pojetí času, které jsem všude v textu v pozadí cítil.

Jakási nudná věčnost. Myslím, že v tom je už nekřesťanský charakter věci. Narážíme-li v evangeliu u Ježíše na výrazy jako „naplnil se čas“, můj čas „ještě nenadešel, či naopak „nadešel“, nebo že tento čas je „poslední čas“, pak to není, než potvrzení toho, že Bůh s námi má „dějiny“ a že v Bohu–člověku Ježíši do tohoto času, do těchto dějin vstoupil, už nikoliv jen zvenčí, tajemně a v náznacích, jako Jahve ve Starém zákoně, ale zevnitř jako Syn člověka, který se do tohoto času narodil a jeho zákonitostem se podřídil.

Vtělením svého syna dal Bůh času neskonalou hodnotu: v jeho osobě Boha–člověka se sjednotily čas a věčnost, bez toho, že by jeden ustoupil druhé, byl zrušen a nesměl existovat. Naopak, v člověku Ježíši se i věčný Bůh podřizuje času a nechává ho dozrát. Vtělením se čas stává nekonečně cenným, protože věčnost nezačíná tam, kde končí čas, ale čas a věčnost se prolínají. To však s sebou přináší velkou zodpovědnost: čas nesmíme ztrácet, promrhat, nebo dokonce „zabíjet“, nýbrž aktivně čekat na „naši hodinu“. Ta nastává tam, kde jednáme v souladu s naším povoláním sloužit druhým, kdy v jejich prospěch musíme jednat, dělaje pak „dobré věci v pravý čas“. Ve filmu Ivetka a hora říká děvče, kterému se zjevila Panna Maria, že nestačí dělat „věci dobré“, ale musí to být „v pravý čas“.

Pro Apoštola Pavla to znamená právo, kterým si je jist, ba povinnost, rázně zakročit, když někdy kolem roku 50 po Kr. vidí, že se Galaťané (Gal 1,1-2.6-10) odklánějí od Evangelia jako zvěsti o svobodě, a sami sobě a druhým nasazují chomout spoutanosti zákonem, především předpisy o židovské obřízce. Jde o tak zásadní věc, že Apoštol nečeká, ale reaguje s bojovou vehemencí: „Divím se, že se od toho, který vás povolal v Kristově milosti, tak rychle uchylujete k jinému evangeliu. Ale to naprosto není nějaké jiné evangelium! To vás jen jistí lidé matou a rádi by překroutili evangelium Kristovo. Ale i kdybychom vám my sami nebo anděl z nebe hlásali evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet! Co jsem řekl, opakuji ještě jednou: Hlásá-li vám kdo evangelium odchylné od toho, které jste přijali, buď proklet! Snažím se teď, abych si získal přízeň u lidí? Anebo u Boha? Což se ucházím o to, abych byl pěkný u lidí? Kdybych ještě i teď chtěl být pěkný u lidí, nebyl bych Kristovým služebníkem.“

Apoštol Pavel viděl, že jsou otázky, kde nelze dělat kompromis, musel se vyjádřit, zasadit se o to, co se týkalo jeho svědomí a věděl, že se dějiny spásy nedají nasměrovat zpátky. Marné pak by byla naděje proroků, jako např. krále Šalamouna, na universální spásu:

Když král Šalamoun někdy po roce 960 př. Kr. dostaví chrám při posvěcení Šalamoun pronáší dlouhou žehnací modlitbu, jejíž součástí je i prosba za pohany, kteří do chrámu vstoupí: „Vyslyš, Hospodine, i cizince, … z daleké země,… jestliže přijde prosit do tohoto domu, vyslyš ho v nebi, v místě, kde přebýváš. Učiň všechno, o co tě bude cizinec prosit, aby všechny národy země poznaly tvoje jméno, aby poznaly, že byl tento dům, který jsem vystavěl, pojmenován tvým jménem.“ (1 Král 8,41-43).

„Ani v izraelském národě jsem nenašel takovou víru!“ – tato Ježíšova slova se v evangeliu opakují v různých variantách“. Příběh se setníkem (Lk 7,1-10) se odehrává v severní –pohanské – části Izraele. Setník byl nejspíše římským vojákem, ale zřejmě ve vojsku Heroda Antipy; velel stovce mužů. Ježíš poukáže na víru pohana, která je větší než všech Izraelitů okolo Ježíše, a tato víra (!), nikoli příslušnost k vyvolené skupině, umožní zázrak.

Nová evangelizace, kterou nám kladl na srdce Benedikt XVI a kterou svými kázáními papež Franciscus přímo žene před sebou, nemůže být odložena na zítřek. Stává se otázkou přežití víry.