Odsvětštění církve – tak by bylo možné charakterizovat kurz nynějšího pontifikátu, který vyvádí z míry mnohé, protože provětrává opravdu všechna zákoutí a laskavě odnímá staré i nové stereotypy, které křesťanskou víru nepředávají, ani nepěstují. Čím dál tím více se tak stává zřejmým, že světu netřeba církev otevírat, ani zavírat, nýbrž přinášet mu její víru. Zprostředkovávat milost, nikoli kádrovat. Nechat se vést Bohem i skrze druhé a právě tím ukazovat cestu k Němu.

Nicméně, ačkoli se v nynějším pontifikátu snadno hledají originální prvky, je třeba na nich neulpět, ale vnímat je jako součást dějin, jejichž jediným Pánem je Bůh. Pohyb či změny, které jsou patrné ve světě i v církvi, mají hlubší smysl, jemuž je třeba se svěřit vírou. I drobná změna spočívající ve volbě skromnějšího papežského bytu, který však v rámci samotného Vatikánu umožňuje mnohem spontánnější, méně plánovanou komunikaci s jeho obyvateli i návštěvníky, je zajisté jedním ze znamení nynější doby a nikoli jen radikálním zásahem do protokolárních formalit styku s viditelnou hlavou katolické církve.

Tuto drobnost je možné a snad i potřebné zasadit do dlouhodobějšího kontextu právě z hlediska odsvětšťování církve, které v dějinách probíhá. Jeho náznaky lze postupně spatřovat ve spíše zvnějšku vynuceném omezování politického vlivu papežů, počínaje obdobím protestantské reformace a konče v 19. a 20. století, kdy de facto zanikla i přímá politická moc Petrova nástupce radikální redukcí papežského státu na dnešní, pouze symbolický městský stát Vatikán. Nynější - nikoli zvnějšku vnucený, ale dobrovolný - sestup římského biskupa do nižších pater pozemského příbytku v rámci tohoto státečku má kromě zmíněných asketicko-praktických důvodů, vysvětlených samotným papežem Františkem, nepochybně také hlubší význam, dějinný a tedy duchovní. Království Boží není a nikdy nebude z tohoto světa. Je však mezi námi.

Odsvětšťování v podání papeže Františka ovšem zdaleka, ba ani prvořadě nespočívá jenom v následováníhodné individuální snaze přijmout chudší životní styl, nýbrž v akcentech jeho magisteria. Jsou zjevné a nepotřebují komentáře, počínaje první homilií při koncelebrované mši svaté spolu s kardinály voliteli v Sixtinské kapli 14.března t.r. Odsvětštění církve, které papež prosazuje v první osobě, se netýká jenom tělesné sféry, tedy individuálního životního stylu, nýbrž především lidského nitra, duše a ducha. Jde také o obnovu lidského smýšlení tak, aby bylo více inspirované vírou.

Papež k tomu používá pečlivého rozlišování duchů, jež je vlastní charismatu svatého Ignáce z Loyoly, jak vysvítá zejména z jeho Duchovních cvičení.

S odsvětštěním církve na politickém poli souvisí také určitý historický vývoj postavení a významu papežského magisteria v rámci celého Božího lidu. Duchovní důraz, který položil v 16. století zakladatel jezuitů na vztah k Petrovu nástupci v době postupného upadání politické moci papežů, začal totiž v následujících staletích vyjevovat svůj prorocký náboj. Technické prostředky, které v tehdejší době umožňovaly sdílet aktuální papežské magisterium jen velmi malému okruhu lidí, nabyly během staletí takového dosahu a působnosti, že se Kristův pozemský zástupce stal dostupný každému. Papežovy postoje a učení jsou dnes přístupné téměř všem, včetně kázání z jeho každodenní bohoslužby, což je další zjevné novum tohoto pontifikátu.

Co znamená toto vše? Spolu s umenšováním majestátu, tzn. lidskými prostředky zdůrazněné, božské instituce Kristova náměstka, dochází také ke zjevnému zintenzivnění dostupnosti oněch podstatných a nadpřirozených prostředků, kterými živý Bůh utvrzuje víru Svého lidu a utužuje společenství s ním. Toto znamení je třeba nepřehlížet, plyne z něj radost.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"