Co byste asi tak odpověděli na otázku, v čem tkví podstata křesťanství?. Německá píseň Das Weizenkorn muß sterben (Pšeničné zrno musí zemřít) dává odpověď, refrénem, v němž opakuje: Tajemství víry – ve smrti je život (Geheimnis des Glaubens – im Tod ist das Leben.) Křesťanství spočívá tedy v neuvěřitelném paradoxu – protikladu smrti a života. Není úhlavnějších nepřátel, kde jeden vylučuje druhou, kde koexistence nemůže fungovat, kde kontrahenti se stále potírají ve smrtelném duelu:. „Mors et vita duello conlixere mirando. Dux vitae mortuus, regnat vivus….“ Velikonoční sekvence vibruje údivem nad tím, že Kníže života ač zemřel, vládne živý. A není to, že měl zrovna ten den štěstí. Jde o to, že právě svou smrtí nám Kristus otevřel brány života.

Ten údiv budí samozřejmě i sám kříž, jako nástroj usmrcení. Je to jako bychom na řetízku na krku nosili pozlacenou šibenici či elektrické křeslo! Máme se co divit těm, kdo tak horlivě odstraňují krucifixy a kříže. Jak by je takový paradox (mistři zenu by řekli koan) mohl nedráždit, chybí-li jim ono nadvědomí, které nazýváme vírou? Na rovině čistě přirozené zůstane otázka nezodpověditelná: Jak může kříž – symbol smrti – být „zdrojem života“? Přitom Rusové nenazvou kříž jinak, než „životodarnyj krest“. Arméni zas kříž téměř utápí v pestrosti rostlinných motivů, jako filigrán vysekaný do kamene: tzv. hačkar, pak na rozcestích, jako u nás Boží muka, zve pocestné k zamyšlení, nad životem a smrtí. Koneckonců: není i kříž, vévodící mozaice v apsidě chrámu sv. Klimenta v Římě spíš než mrtvým dřevem, vitální silou překypujícím stromem života, z něhož bez přestání tryská míza duchovního poznání, zatímco bystřiny svlažují touhou vyschlá hrdla jelenů a laní, pasoucích se v branách ráje, na paloucích života?

Nepřeháníme tu trochu? Není to iluzorní, sladké zapomnění bývalých a stále živých trýzní, v naději, že se už nenavrátí? Ale ano, vrátí se, a už se vrací, už jsou tu jak na koni a to ještě nedoznělo velikonoční „Christos voskrese“! Tak jako v 9° století před Kristem, svět jde vyzývavě dál, jako by se Jeho vtělením, příchodem smrtí a vzkříšením nic nezměnilo, smrt se dál vysmívá životu, když zdolá syna vdovy ze Sarepty (1 Král 17,17-24), před očima Eliáše, jako před očima Ježíšovýma Lazara: „Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši. …Eliáš ho vzal z jejího klína, odnesl do horní světnice, kde bydlel, uložil ho na svoje lůžko a vzýval Hospodina: „Hospodine, můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!“ Hospodin vyslyšel Eliášovu prosbu a duše se vrátila do dítěte, i ožilo.“ „Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!“

Evangelium se odehrává v Naimu, a je na stejné linii. Do situace tu podobně jak Eliáš vstoupí nyní sám Ježíš – a dotýká se már (Lk 7,11-17), což prý se tehdy moc nepatřilo. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup lidí. Jako k Lazarovi, i tu přichází Ježíš takřka pozdě, až když vynášejí mrtvého branou města ven; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit a Ježíš ho vrátil živého jeho matce.“

Co to ale vše chce říci nám? Copak to můžu učinit i sám? Asi těžko, vždyť jsem slabý, Boha nevidím, jeho hlas neslyším a nemůžu si naň sáhnout! Vše se zdá být jenom sen, či něco s literárním druhem. Po jásotu velikonočních zvonů, po opojném nadšení Letnic, vystřízlivění, konec euforie, všechno splaskává jak píchnutý míč. Nastupují „realisté“ a nabízejí místo námahy cesty ke svobodě do Zaslíbené země pouští, čočovici, hrnce masa s cibulí, jenž se lžícemi smí hltat v závodce s názvem duchovní normalizace.

Svatý Pavel, jakoby to tušil, bude kritizovat Galaťany za návrat ke starým židovským předpisům, potažmo nás. Za co? I nás za návrat. Za návrat kam? Inu, tam, kde je všechno jasné, jako že 2 a 2 jsou čtyři. Tam, kde není třeba tolik myslet a nic rozhodovat, protože to za mne převezmou ti druzí. Pak ale Kristova slova o svobodě Božích dětí ztratí smysl, a Kristus přišel zbytečně. Nepotřebujeme jej, nám stačí „Velký Inkvizitor“, který provede velkou normalizaci a zaručí pořádek.

Pavel se však nevzdává a ukazuje na sobě, proč Krista nevzdá, za co mu vděčí a jak mu změnil život, když Jej přijal, zatímco Galaťané Jej přestávají potřebovat (Gal 1,11-19). Tu se Pavel opět rozhorlí: „Prohlašuji vám, říká, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista. Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích. Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům.“

Druhá evangelizace není těžká: je nemožná. Leda že i my si uvědomíme, že jí máme zapotřebí a naučíme se sami sobě umírat.

Das Weizenkorn muß sterben
T: Lothar Zenetti 1971, M: Johann Lauermann 1972
Nr.620 aus dem Gotteslob.