Podstatou dnešní globální krize je zotročování člověka, neváhal říci papež František osmi tisícům žáků a studentů základních a středních jezuitských škol v Itálii během pátečního (7.6.)
setkání ve Vatikánu, když zodpovídal jejich - předem připravené, ale jemu neznámé - otázky. Papež se k dětem a mládeži obrátil s pobídkou, aby usilovaly o „osvobození od ekonomických a sociálních struktur, které nás zotročují“, protože právě na ně „tento úkol čeká“. Petrův nástupce se tak odvolal ke známým strukturám hříchu, zmíněných v Katechismu katolické církve (1869) a podrobněji analyzovaných v sociálních encyklikách (zvl.
Sollicitudo rei socialis, 36, 38, 39, 40, 46).
Dynamika zotročování člověka prostřednictvím ekonomických a sociálních struktur vychází najevo v dějinné perspektivě a vede k důkladné reflexi nad krizí, která evidentně souvisí s globalizací. Nejde přitom ani tak o pitvání neosobních finančních a ekonomických struktur, fungujících nezřídka jako pouhé nástroje sobeckých zájmů nemnoha jedinců, ale o hledání přímého a vysoce neblahého vlivu těchto struktur na individuální cítění, smýšlení a spiritualitu člověka. Zdá se totiž, že právě tato souvislost vysvítá ze skromného, ale pronikavého magisteria papeže Františka obsaženého také v jeho promluvách během pravidelných ranních eucharistiích slavených spolu s vatikánskými zaměstnanci.
Všeobecné dějiny lidstva a individuální duchovní život lidského jedince spolu úzce souvisejí. Zmíněné struktury, které omezují lidskou svobodu bez ohledu na to, že se někdy pyšní přívlastkem „demokratické“, stále více zatahují člověka do toho, co je v katechismu tradičně označováno termínem „cizí hříchy“ (KKC, 1868). Jsou to hříchy, které spáchali jiní, ale neseme za ně odpovědnost vinou svojí rozmanité spolupráce. V globálním měřítku se to projevuje ve vztahu ke hříchům nikoli všedním, nýbrž těžkým, ba do nebe volajícím (KKC, 1867) jako jsou interrupce či hříchy proti lidské přirozenosti.
Je evidentní, že největší míru globalizace dnes vykazují takové státní zákony, jež jsou výrazem právě tohoto typu spolupráce, totiž schvalování či chválení hříchů a jejich doporučování, ba nařizování. Síť takovýchto demokratických zákonů schvalujících zabíjení nenarozených či hříšné soužití jednopohlavních manželství je bezpochyby tím jediným, co dnes začíná omotávat celý svět, ba dokonce je globálně vydávána za jakousi „hodnotu“. Konzumace čokolády, jejíž výroba stojí na otrocké práci dětí v Africe či Jižní Americe, nebo užívání spotřební elektroniky, jejíž fungování vyžaduje koltan a jiné minerály, kradené nebo těžené opět s využitím otrocké práce lidí v Africe, to jsou jenom drobné příklady cizích hříchů, do nichž je vpleten a vměstnán život jedince v industriální, postmoderní společnosti. Pahodnoty či rovnou zvrhlosti se stále více stávají evropskými či globálními „hodnotami“ a skutečné hodnoty se stávají podivínstvím, které je v nejlepším případě přijímáno s úsměškem.
Toto nenápadné nebo snad lépe řečeno lahodné zotročování člověka v průběhu dějin zřetelně sílí a je dobré všímat si procesů, které vedou k oslabování vůle a zatemňování rozumu lidí. V roce 2005 tehdejší kardinál Bergoglio napsal, že „jde o imperialistické pojetí globalizace, ve kterém jsou všechny národy rozpouštěny do uniformity“. V této souvislosti pak jako znalec literatury připomíná kardinál Bergoglio román katolického kněze Roberta Hugha Bensona z roku 1913 nazvaný Pán světa. Jde o fantastickou vizi, která líčí příchod Antikrista do světa, v němž filantropie zcela udusila morálku, tolerance je jedinou vlastností lidské identity a člověk se stále otevřeněji prohlašuje za boha, především tím, že dobro a zlo vnímá jako produkty svého rozhodnutí.
Lidská svoboda je totiž ohrožována nejenom zvnějšku, ale také zevnitř, hříchem. Demaskovat toto zotročování a zároveň vyvádět lidské smýšlení z jeho tenat, je osvobozujícím procesem, který papež František mocně prosazuje v první řadě mezi křesťany.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
