„Jaký je rozdíl mezi morální teologií a Písmem svatým?“ zazněla posluchárnou otázka usměvavého emeritního profesora. Jakoby tušil, že odpověd nedostane, dal si ji sám: „Zatímco morální teologie učí, jak mají lidé žít, aby se spasili – Bible názorně ukazuje, jak se lidé spasí, přestože tak nežijí.“ Znamená to, že si můžeme žít, jak chceme, a do nebe se stejně dostaneme? Popírat, že z víry vyplývají morální závazky, je mylné. Stejným omylem by však bylo chtít zúžit víru na morálku. Naše křesťanská praxe tíhne k podobnému postoji, jaký měl Lev Nikolajevič Tolstoj: Chápal evangelium jako sbírku etických norem, o živého Krista se však nezajímal. Stačil mu ideál evangelia a vlastní snaha. Zredukoval tím evangelium na pouhé, i když vznešené „učení“ a Krista na jednoho z „velkých“ učitelů lidstva. Že nejsme zcela imunní vůči této ideologizaci dobré zvěsti, dokazuje nepřímo např. fakt, že se nám vytratil rozdíl mezi svátostí smíření a duchovním otcovstvím.

Zatímco zpověď se týká minulosti, tj. už vykonaných a tudíž nezvratných skutečností, duchovní doprovázení se zaměřuje na budoucnost s její pestrostí výběru. Podle sv. Ignáce nejde jen o rozhodovaní mezi dobrem a zlem. Ale též o rozlišování mezi několika dobry. Rozvíjíme tím vlastní povolání a efektivitu naší práce pro království Boží, které pak roste samo jako semeno v úrodné půdě. Církve, která jen káže morálku, se lidé straní, protože ji vnímají jako brzdu kreativity a radosti ze života. Křesťanství se takto stává etickým systémem, ba mrtvou ideologií. Ani si nevšimneme, jak naše myšlení do této ideologie zapadá.

Bible však není „etický systém“, nýbrž posbíraná svědectví životních příběhů mužů a žen, kteří Boha milovali, s Bohem zápasili, vykonali velké věci, ale také mnoho hřešili. Jak je možné, ptáme se, že David, Hospodinem vyvolený král, miláček Boží, největší mystik Starého zákona a autor žalmů, který se celý život těšil zvláštní Boží přízni, na stará kolena hanebně zhřeší, odloudí ženu jednomu ze svých vojevůdců a nechá ho pak zákeřně zabít. (2 Sam 12,7-10.13) Člověk se pohorší, Jahwe nikoliv – jakoby s tím vším počítal, člověka neodsuzuje, nýbrž má s ním soucit! A to nikoliv proto, že je jedno, jak žijeme, protože se prý nakonec všichni spasíme, jak někteří tvrdí. Ale proto, že Bůh Otec poslal svého jednorozeného Syna na krutou smrt za všechny naše hříchy. Jedině sám Bůh může skrze tuto oběť svého syna proměnit zlo v dobro. A jedině proto může Církev ve Velikonoční noci v Exultet zapět „felix culpa“. Až tak daleko sahá Boží milosrdenství!

Papež František se k tématu milosrdenství opakovaně vrací: „Ježíšovo milosrdenství není pouhý sentiment; je to síla, která dává život a křísí člověka! […] Tímto „soucitem“ je Boží láska k člověku; milosrdenství je tedy postoj Boha ve styku s lidskou ubohostí, naší nemohoucností, naším utrpením, naší úzkostí. Biblický termín „soucit“ odkazuje na mateřské lůno: matka totiž zakouší zcela zvláštní reakci ve vztahu k bolesti svých dětí. Takto nás miluje Bůh, říká Písmo. A co je plodem této lásky, tohoto milosrdenství? Život! Představme si tu krásu: Boží milosrdenství dává člověku život, křísí jej ze smrti. Nemějme strach se ke Kristu přiblížit! Má milosrdné srdce. Ukážeme-li mu svoje vnitřní rány, svoje hříchy – On nám vždycky odpustí. Je čirým milosrdenstvím. Jděme za Ježíšem!“

Když v této perspektivě čteme evangelium z této neděle (Lk 7,36 – 8,3), je zřejmé, že ani Ježíš nepostupuje jako moralista. Naopak svými postoji úmyslně pohoršuje a to tam, kde se setkává s bezduchým moralismem. Tak tomu bylo v domě farizeje, kde se přiblížila k Ježíši ona žena, ve které tradice viděla Máří Magdalenu. Řehoř Veliký k tomu ve své homilii říká: „Když uvažuji o Mariině pokání, chtělo by se mi spíše plakat než něco říkat. Čí srdce, třebas kamenné, by neobměkčily slzy této kajícnice? Poučte se, jakou bolestí plane ta, jež se nestydí plakat při hostině. Velice se totiž hanbila v duchu a proto nedbala nic na zevnější stud. […] Farizeus se na to dívá s úsměškem: pyšný a falešně spravedlivý káral nemocnou pro její nemoc, lékaře pro jeho přispění, a ani o tom nevěděl, že sám churavěl vředem. Je nám do pláče, vidíme-li, jak někteří opovrhují hříšníky a nechtějí mít s nimi útrpnost, když jim vyznávají svou vinu, a jakoby po mravu farizejském opovrhují dotekem hříšné ženy. Kdyby byla ona žena přistoupila k nohám farizeovým, jistě by byla bývala odkopnuta. Byl by se totiž domníval, že by byl poskvněn cizím hříchem. […] Proto kdykoliv vidíme nějaké hříšníky, vždycky je nezbytno, abychom v jejich neštěstí nejprve oplakávali sami sebe, neboť jsme snad v podobných věcech buď sami klesli nebo můžeme klesnouti.“

Zde by úvaha Řehoře Velikého mohla končit. Nekončí-li, tak zřejmě proto, že se tomuto mystikovi 6. století na papežském trůnu, zdál závěr opět příliš moralistický, ústící do kritiky a požadavku polepšení! On nás však zve k mystickému pohledu: V hříšné ženě, která přichází plačící k nohám Páně, vidí Řehoř obrácené pohanstvo. Nohy Kristovy jsou v jeho očích „obrazem tajemství Vtělení, jímž se Božství dotklo země, poněvadž přijalo tělo. Líbáme tedy Vykupiteli nohy, když z celého srdce milujeme tajemství jeho Vtělení. Uvažme, povzbuzuje nás Řehoř, jak dobrotivé bylo hříšnou ženu nejen k sobě připustiti, nýbrž jí i dovoliti, aby se dotýkala Pánových nohou. Nikdo tedy ať nepromešká tak velikého milosrdenství, nikdo ať neodmítá nabízené léky Božské dobroty, které nám nebeská laskavost chystá […] Pohleďte na náruč milosrdenství nám otevřenou. Hle, otvírá se klín nebeské dobrotivosti, aby nás přijal, a nebylo nikterak pohrdáno naším poskvrněným životem.“

Plasticky to vyjadřuje ikonograf Cimabue; téměř přehnaně vymodelovává Kristovy břišní svaly, aby tím vyjádřil to, co sám věřil, že v Kristu našel mateřské lůno Boha Otce – ony biblické útroby milosrdenství.