Bez mála čtyři měsíce pontifikátu papeže Františka přinesly již dostatečné množství látky, umožňující nahlédnout a poznat originální linii jeho magisteria. Připočtou-li se k tomu také promluvy a texty kardinála Bergoglia z doby před jeho zvolením na Petrův stolec, nabývá tento kurz ještě zřetelnější podoby. „Římský biskup z konce světa“, jak se sám spontánně označil ve své první promluvě, uskutečňuje odvážnou a pronikavou změnu optiky v pohledu na duchovní panorama dnešního světa a zvláště na církevní prostředí. Ve své promluvě k rodákům papeže Pavla VI. v bazilice sv. Petra papež František o dnešním světě říká, že „popírá člověka, preferuje gnosticismus a pelagianismus, tedy Boha bez těla čili nevtěleného Boha anebo vůbec žádného Boha čili prométheovského člověka, kráčejícího vpřed“ (promluva k poutníkům z diecéze Brescia, 22.6.2013).

Tato zdánlivě podružná a jakoby mimochodem vyslovená diagnóza dnešního rozpolceného a namnoze zjevně nelidského světa představuje důležitou novinku. Je kvalitativním skokem ve srovnání s oběma předchozími pontifikáty, které pochopitelně nepopírá, nýbrž opírá se o ně. Novost je zcela evidentní na terminologické rovině řádného papežského magisteria, kde výraz gnosticismus ve vztahu k naší současnosti vystupuje poprvé a několikrát za sebou (homilie na Letnice 19.5., promluva k výročí volby Pavla VI. 22.6., kázání v Domu sv. Marty 27.6., a především v encyklice Lumen fidei, č.47). Papež František tak přináší, zpřesňuje a nastiňuje novou perspektivu, ukazuje dnešnímu člověku cestu k překonání zavádějícího, ideologicky militantního dělení lidí, např. na ty, kdo jsou progresivní a kdo konzervativní; poskytuje vodítka, která vnášejí do světa světlo víry. Ještě zřetelnější a léčivější je to ve vztahu k církevnímu společenství, kde výše zmíněné - a světským konformismem vnucované - dělení na „pokrokové či dnešní“ a „tradiční či anachronické“ napáchalo obrovské škody. Ani české církevní prostředí nezůstalo ušetřeno této zmatečné, emotivní horlivosti, která se váže k onomu světskému škatulkování. Škody vznikají především ve vztahu k víře, jež je v rámci pokrokově-tradiční optiky odsouvána stranou jako věc, která je přece samozřejmá, a právě proto schází na úbytě. Víra je totiž milost a nikoli samozřejmost.

Papež František při popisu konkrétní reality Božího lidu totiž velice důsledně aplikuje onu tak snadno přehlíženou oporu víry; nazývá věci pravými jmény, což může být a je pro mnohé aktéry této polarizované reality více či méně překvapující. Tento údiv však zároveň skýtá velkou příležitost ke zpytování svědomí a k návratu k náboženské praxi, která v lidském nitru začíná, ale nesmí tam skončit. Právě tato situace – obrazně řečeno - duchovní interrupce je problém dneška. Problém čistě verbálního křesťanství či křesťanství pouhých slov, jak o něm mluvil římský biskup v kapli Domu sv. Marty ve čtvrtek uplynulého týdne (27.6.). Tito verbální křesťané – řekl - tvoří dvě „do určité míry protikladné“ třídy věřících, kteří se - řečeno onou zavádějící a papežem překonanou terminologií – nálepkují jmény „pokrokový“ a „konzervativní“. Papež je nazývá „gnostiky“ a „pelagiány“. Oživit si, co přesně označují názvy obou těchto herezí, nechává papež všem za domácí úkol, ač není zrovna snadný. Sám podává jen několik, byť velmi cenných glos. Na jedné straně popisuje „tekuté“ křesťanství povrchně veselých gnostiků, kteří nemají ponětí o pravé křesťanské radosti; a na druhé straně strnulé a vždy smutné pelagiány, kteří neumějí rozmlouvat s Ježíšem. Ti první reprezentují triumfalistické křesťanství, jež vázne na půli cesty, sebevztažné křesťanství (homilie z 19. května), křesťanství bez kříže, o kterém také mluvil papež v Domě sv. Marty ve středu 29. května. Ti druzí, tedy zasmušilí pelagiáni sice mají kříž, ale nikoli Ježíše Krista.

V každém případě zůstává pravdou, že tyto úsměvné či naopak nemilé papežovy postřehy, týkající se nejrůznějších neduhů dnešního křesťanstva, tvoří velkou část jeho dosavadního magisteria, a jsou mnohem podstatnější než kuriální reformy, které se chystá provést ve Vatikánu; ukazují cestu k prohloubení individuálního duchovního života a zároveň k oživení vztahů v lidském společenství na základech křesťanské víry.

Velice trefný je postřeh jedné české řeholnice, boromejky, sestry Remigie, která vyhodnotila své dojmy z působení a postavy papeže Františka jediným výrazem: „otec spirituál“. Tento specializovaný církevní termín označuje veřejnou instanci duchovního vedení určeného určité skupině věřících, např. studentům kněžského semináře. V případě římského biskupa a poslání, které skrze něho uskutečňuje Boží Prozřetelnost, tak v jakémsi přeneseném smyslu znamená zřetelnou duchovní instanci dostupnou každému věřícímu, který během svého pozemského života chce být veden spolu s ostatními.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"