Nový portál Vatikánského rozhlasu

Apoštol Pavel už toho má jaksi dost. Rázně požaduje: „Pro budoucnost ať mě už nikdo s těmi věcmi neobtěžuje!“ Řeč je o obřízce. Mužská obřízka je malý chirurgický zákrok, při kterém je odstraněna předkožka. Praktikuje se v různých částech světa, ale u Židů má náboženský význam. Jde o starobylou tradici, která sahá až k Abrahámovi, kterému Bůh uložil, aby se na znamení smlouvy obřezal. Tento symbolický úkon lze chápat v dobovém kontextu, nám dnes však asi sotva ještě něco říká. A možná si oddychneme, že sv. Pavel s tímto tématem v Listu Galaťanům končí.

Ve skutečnosti se nás tato otázka týká mnohem více, než by se mohlo zdát. Hájí se tu svoboda křesťanů od zachovávání předpisů Tóry. Apoštol Pavel, který celou problematiku zná zevnitř, shrnuje svou zanícenou obhajobu do několika málo vět: „Naší záchranou není ani obřízka,, ani jiný předpis, ale nás zachránil Kristův kříž“, který z nás učinil „nové stvoření“. Pro Apoštola je to důvod chlubit se křížem našeho Pána Ježíše Krista. Křížem, píše Pavel, „je pro mě ukřižován svět a já světu.“ A prozrazuje nám také, že na svém těle nosí znamení (ta stigmata) toho, že patří Kristu. Nazývá „znameními (stigmaty)“ jizvy vzniklé jako důsledek bičování, kterému byl podroben pro Ježíše. Spodobují ho s jeho ukřižovaným Mistrem (Gal 6,14-18).

To, co Apoštol národů prožije – přechod od spoléhání se na Toru ke svobodě Božího dítěte – je paradigma křesťanského života vůbec. Skutečnost, že Pavel ranné církvi vybojoval svobodu od Zákona, neznamená, že my jsme automaticky svobodní. Stát se svobodnými je naše celoživotní úloha. Nic není tak těžké, jako být svobodný. To vysvětluje, proč se tolik lidí svobody – abychom tak řekli –„svobodně“ zříká. To si samozřejmě protiřečí, neboť člověk, který se zříká svobody, svobodný nebyl a není a hledá tudíž prostředí, kde svobodný být nemusí. Mám tím na mysli sekty, které bují v celém světě, ale i organizace a hnutí v církvi, které nepodporují růst svých členů ve svobodě a zodpovědnosti, ale v uniformitě myšlení. Být svobodný znamená „být Pánem sám sebe“ nenechat se určovat impulsy zvnějška, ale nacházet motivace ve vlastním nitru a za nimi si stát.

„Ke svobodě nás Kristus osvobodil,“ říká Apoštol Pavel. Sotva se najde intensivnější zdůraznění svobody jako charakteristiky křesťana, než tento výrok. Pavel má na mysli to, kam míří už Starý zákon skrze proroky: mít Zákon Boží nejen na kamenných deskách či ve svitkách Tory, ale mít ho vepsán do srdce. Sestoupení Ducha svatého o Letnicích je završením daru svobody, ke které nás Kristus přišel osvobodit, a neváhal za to dát život. Duch svatý je Duch Otce a Duch Syna, který nás nemanipuluje zvenčí, ale proniká do našeho nitra z hlubin našeho vlastního já. Stává se tedy Duchem naším. My jako křesťané máme téhož Ducha, On nás činí oním novým stvořením, o kterém Pavel hovoří. První křesťané si uvědomovali, že nepotřebují chrámy, protože každá lidská osoba je chrámem Ducha svatého. Křesťanství není proto žádné náboženství srovnatelné s jinými náboženstvími, ale je životem s Bohem v Kristu, je účastí na životě Nejsvětější Trojice. Na pozadí těchto úvah snad lépe vyvstane, v čem spočívá mise oněch dvaasedmdesáti učedníků, které Pán vysílá a která se dá shrnout do jedné věty: Přiblížilo se k vám Boží království! (Lk 10,1-12.17-20). Evangelium líčí Boží království jako hostinu s přebytkem jídla a pití. Dnešní čtení z proroka Izaiáše mluví velice plasticky, když nás vyzívá: „Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se, všichni, kdo jste nad ním naříkali, abyste sáli do sytosti z prsu, který utěšuje, abyste pili s rozkoší ze zdroje jeho slávy. Neboť tak praví Hospodin: „Hle, přivalím na něj blaho jako řeku, jako rozvodněný potok slávu národů. Budete sát, ponesou vás na zádech a na klíně vás budou laskat. Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu“ (Iz 66,10-14c).

Chybí nám Izaiášova obrazotvornost a jeho poetický cit, abychom dokázali zaníceně hovořit o Jeruzalémě jako symbolu spásy. Naopak kardinál Carlo Maria Martini (1927–2012) pro to ukázal vytříbený smysl, když na sklonku života se usídlil v Jeruzalémě a zde začíná vyprávění svého života publikované r. 2006 pod názvem Il mio Novecento (Mé dvacáté století). Proč tak činí právě tam, vysvětluje jesuita Martini takto: „Toto město bylo mým celoživotním snem. Pro mě je Jeruzalém střed lidských dějin – střed světa. Když člověk naslouchá Slovu Božímu, stává se jemným, aktivním subjektem. Dokáže se chopit velkých projektů. V Jeruzalémě se tento zázrak stal skutečností působením mnoha velkých postav jakými byli David, Izaiáš nebo Jeremiáš. Na těchto místech zaznělo Slovo Boží. Z Božího úradku se zde odehrály události, které z Jeho vůle měly vést k obnovení, k uzdravení a k celistvému osvobození člověka.

I svatí Cyril a Metoděj přišli na Moravu hlásat radostnou zvěst osvobození. Tentýž Duch i dnes volá, aby skrze nás zavlažil vyprahlou zem. Budou-li naše slova jako kapky deště – obnoví tvář země. Každý pak ať řekne bez ostychu: chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši (Žl 66).