Nový portál Vatikánského rozhlasu

V minulém století proběhla v diskuse mezi katolickými a ruskými pravoslavnými autory v pařížské emigraci v čele s Vladimirem Losským o tom, jak rozdílné jsou katolická a pravoslavná spiritualita. Ruská strana polemicky tvrdila, že katolická spiritualita je povrchní, že Krista nedokáže než „imitovat“ – napodobovat Jej zvenčí. Poukazovala jako na typický příklad na knihu s titulem Následovaní Krista (Imitatio Christi) připisované Tomáši Kempenskému a stavěla proti ní dílo byzantského autora Mikuláše Kabazilase s titulem Život v Kristu. Celá diskuse se nakonec ukázala jako planá, když Irénée Hausherr ukázal, že pojem imitatio v duchovním životě má jak biblické (srv. Pavel: „imititatores mei estote sicut et ego Christi“ (1 Kor 11,1)), tak patristické kořeny (srv. Origenes).

Problematika jako taková je to však stará a probíhá napříč konfesemi. Vyvstala se zvláštní naléhavostí už na konci středověku, kdy anthropocentrické vidění světa (tzn. posunutí člověka do středu zájmu) začalo nahrazovat vidění theocentrické (tzn. že Bůh je středem všeho). Právě na prahu novověku žijí Martin Luther (1483–1546) a Ignác z Loyoly (1491–1556). Oba sdílí jako děti své doby potřebu důvěrného osobního styku s Kristem, tak jak se zrcadlil v hnutí Devotio moderna (moderní zbožnost), které dalo vznik právě knížce Imitatio Christi. U Ignáce se tato „nová zbožnost“ projeví v Duchovních cvičeních osobním dialogem s Kristem „jako přítel s přítelem“, a doslova sálá z Ignáci připisované modlitby Anima Christi. U Luthera se projevuje osobní vztah ke Kristu niterným aktem víry, která v Lutherově pojetí nepotřebuje vnější skutky.

Dnešní masová kultura tíhne k abstrakci a zevšeobecňování problémů, aby je byla schopna vůbec řešit. Individualita a osobnost tu stojí jen v cestě. I obraz Krista se stává obětí takového odosobnění a ztrácejí se kontury jeho živé tváře. Zůstane jen vágní "transcendence". Pro Bibli typická víra v Boží zásahy do dějin – prozřetelnost – ztrácí v projevech víry na síle. Ve snaze najít obecná řešení v rámci všeobecně platných zákonů se osoba abstrahuje na princip a Slovo Božína poučku. Také farizej si dlouho vystačil s abstraktní představou o lásce k bližnímu a citátem z Písma. Pak ale přišel za Ježíšem s velmi riskantní otázkou. Nikoliv však pro Ježíše, ačkoliv Jej dotazem chtěl přivést do úzkých, nýbrž pro něj samotného! Ač znalec Zákona hraje pokorného, jenž se ptá a nechá se poučit: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš odpoví otázkou: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ Farizej sáhne suverénně po citátu z Písma: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí a svého bližního jako sám sebe.“ Ježíšova reakce: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít,“ ač positivní ho ale najednou znejistí a on cítí potřebu „ospravedlnit se“. A tak položí onu rozhodující otázku: „A kdo je můj bližní?“

Očekával leccos, ale asi sotva, že jemu, strážci Zákona a pravověří, dá Ježíš za příklad heretika a apostatu Samaritána, potažmo každého člověka. Ježíš se totiž ujal slova a vypráví historku o jednom člověku a jednom samaritánovi (srv. Lk 10,25-37). Znalec zákona neměl jistě problém s obecnou pravdou, že se má pomáhat bližnímu a okamžitě ji vytáhne jako poučku, kterou má stále po ruce. Ježíš ji nepopírá, ale zkonkretizuje! Neplatí už obecně, ale příšerně konkrétně: člověk – tento člověk – každý člověk!

Možná i my nemáme s vírou v Boha žádné problémy, ale máme problémy s Bohem, který se stal člověkem. Kristova tvář v mosaikách Marko Rupnika, je natolik abstraktní, že se v ní zračí tvář dobrého Samaritána a zároveň tak konkrétní, že právě mne volá k činu. O co tu jde, je vnitřní sjednocení s Kristem, o ztotožnění s ním. Lidským silám by to bylo nemožné, kdyby se sám Bůh v Kristu neztotožnil s námi. S námi jako s Církví, s námi jako s každým z nás. V kultuře obrazu, kde slova už nemají co říci, hovoří již jenom Kristova tvář. V době, která žádá maximální křesťanství nestačí hledět na Krista z dáli a vágně se jím nechat inspirovat. Je třeba jej následovat činy, dobrými konkrétními skutky. Je to jediná cesta, jak vyváznout z oprátky odosobnění, které jsme dennodenně vystaveni. Už Origenes ve 2. století po Kristu tvrdil, že každým dobrým skutkem získávám poddíl na onom jediném dobru, kterým je Ježíš a že se tudíž s Kristem sjednocuje a žije v něm, kdo jej explicitně nezná. To je ono anonymní křesťanství, o kterém v naší epoše hovoří Karl Rahner SJ (1904–1984). Vlna sympatie, se kterou se setkává papež František, je znamením toho, že elementárním gestům lidskosti rozumí celý svět – i ten, který Krista nezná. My jsme Krista směli poznat, dostali jsme dar víry. Musíme však brát vážně nejen to, že jsme stvořeni k obrazu Božímu, ale že tím prvním obrazem je Kristus a my že jsme obrazem jeho. Bylo by omylem se pojmu obraz bát jako nějakého znevážení Božského majestátu. Obraz zde není opakem reality, ale jejím vyjádřením. Jako když někdo stojí nad kolébkou dítěte a říká: „To je celý tatínek.“ Tak i v tváři křesťana se musí značit dobrotivá Kristova tvář. Cesta k tomuto cíli je popsána dost jasně v prvním čtení z Knihy Deuteronomium, kde je ta cesta označována jako lehká – přímo na dosah ruky. Neodporuje toto tvrzení naší zkušenosti? Odporuje! Ale to proto, že stále ještě nebereme vážně radostnou zvěst. Radostnou zvěst o tom, že už nežijeme my, ale že v nás žije Kristus (srov. Gal 2,20) a že je to je On, který chce skrze nás přetvořit svět. Jediné, co od nás žádá, je propůjčit mu k tomuto jeho dílu naše ruce, naše nohy, naši mysl, naši vůli a naši tvář. Vše ostatní učiní sám, když jen v tom nebudeme překážet. Dobře to pochopil Ignác z Loyoly, když na závěr Exercicií poté, co prošel očistou, sebe Bohu nabízí těmito slovy:

Vezmi si, Pane, a přijmi celou moji svobodu,
mou paměť, můj rozum a celou moji vůli,
všechen můj majetek a moje vlastnictví.
Tys mi to dal, Tobě, Pane, to vracím zpět.
Všechno je Tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle.
Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí.