Náboženství žije z tradice. Ta s sebou přináší zakonzervování určitých pojmů, které činí naši řeč o Bohu tak trochu archaickou, lépe řečeno nesrozumitelnou. Zeptal jsem se vrátného, jak na něj zapůsobil nový papež František. „Tomu, co říká, konečně rozumím,“ zněla odpověď mladého Itala s plachým úsměvem, tak trochu jakoby se styděl, že neřekl něco moudřejšího. Papež František skutečně překvapuje nevídanou prostotou řeči. Mluví v jednoduchých větách a používá obrazy z denního života. Dobře to vystihl žurnalista Paul Badde, když napsal, že „Benedikt XVI. zřídil na Svatopetrském náměstí universitu, František základní školu – přičemž učební program je tentýž.“
Zajímavý by byl průzkum, kdo dnes ještě rozumí slovu „marnost“? Pro mě je pojem marnost spojen s jistým filmem o Rembrandtovi, který na konci života silně prožíval nejen marnost světa, ale i veškerého svého osobního konání. Je téměř šokující, vidět tak velkého umělce zanechavšího nám tolik překrásných obrazů, pochybovat o smyslu svého života a práce a propadat beznaději. Film mu vkládá do úst ona známá slova z knihy Kazatel: „Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. […] Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem. Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost (Kaz 1,2; 2,21-23).“
Umět užít tento život k dobru a nevkládat naděje do iluzí je jistě zásadním požadavkem rozumu. Ten se ptá, co musím dělat, abych nepropadl beznaději, když vidím chabé výsledky své práce. Co jí dává smysl? Co jí zachraňuje pro věčnost? Jistě ne já sám, ale ve společenství s Bohem. A rovná slova Kazatele se dnes dají vztáhnout na workoholiky všech ražení a jistě ne jenom na ně. Nejde totiž o to, kolik toho udělám, ale jak: dělám-li to s nasazením celé své osoby, s láskou k Bohu, který mě povolal dělat, co dělám, a s láskou k bližnímu, který z výsledku mé práce bude mít užitek, anebo škodu. Tento dialogický charakter práce jí dává hodnotu, a to tak velikou, že se práce sama stává modlitbou – oslavou Boha a účastí na dotváření světa. Východní autoři říkají, že všechno, co činíme, myšlením počínaje, má být boholidské, tedy výsledkem spolupráce Boha a člověka. Hrob kardinála Špidlíka ve velehradské basilice zdobí jeho citát: „Všechno, co jsme dělali s láskou, přechází s Kristem na věčnost.“
Ano, člověk musí s Kristem zemřít, aby žil. Nejen to. Apoštol Pavel nás ujišťuje, že jsme „s Kristem byli vzkříšeni“, a nabádá nás usilovat o to, co pochází shůry: „Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. […] Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského… Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním a oblečte člověka nového (Kol 3,1-5.9-11).“ Jak tomu rozumět?
Asi jen ten člověk skutečně žije, který dennodenně umírá malými oběťmi, které přináší. Jeho sebezáporem rozkvétají však lidé kolem něj. Kdo se bojí o svůj život a nechce se ani trochu druhému darovat, bere lidem kolem sebe i sám sobě vzduch. Kdo naopak se dennodenně sjednocuje s Kristem, v Něm žije, pohybuje se a je, vytváří kolem sebe ráj. Apoštol Pavel nás povzbuzuje umrtvovat se tam, kde hrozí „smilstvo, nečistota, chlípnost, zlá žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou“ (Kol 3,1-5.9-11). Dnes sotva kdo ví, co tyto pojmy přesně znamenají, zjevné ale je, že jde o tragický nedostatek respektu a lásky k druhému a že je formou egoismu, která souvisí s blahobytem. Proto má askese v tradičním slovníku název „životodárné umrtvování“! Je to každodenní umírání a vzkříšení k novému životu. Uvážíme-li, o jak zásadní otázky lidského života v evangeliu jde, chápeme, že se Ježíš nenechá zatáhnout do rodinných svárů o majetek (srv. Lk 12,13-21). Dává příslib: „Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní Vám bude přidáno.“ Jděme — cesta tam je dlouhá!
Žalmista nás svou neotřesitelnou vírou doprovází:
„Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach
a pravíš: „Vraťte se, smrtelníci!“
Neboť tisíc let je v tvých očích
jako včerejší den, který minul,
a jako noční hlídka.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen,
podobají se pučící trávě.
Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Nauč nás počítat naše dny,
ať dojdeme k moudrosti srdce.
Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat.
Slituj se nad svými služebníky. Nasyť nás brzy svou slitovností,
ať jásáme a radujeme se po celý život!
Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha,
dej zdar práci našich rukou,
dej zdar práci našich rukou!“
(Ž 90)
odeslat článek
vytisknout článek
