Rádio Vaticana

Myslím, že se nebudu mýlit, když řeknu, že jednou z nejradostnějších chvil, kterou může zažít kněz ve své službě, je křest dospělého člověka. Každý, kdo se věnuje katechumenům a doprovází je, nepřestává žasnout, jak Bůh dokáže člověka k sobě přitáhnout. Znova a znova si uvědomuje, že víru novému křesťanu nedává on, ale sám Pán. Dokonce ani růst ve víře nestojí na něm, ale je to Boží dílo, kterému může usnadnit cestu – jako Jan Křtitel. Ve světle této zkušenosti bych se chtěl zamyslet nad Ježíšovou výzvou: „Jděte ... a získávejte mi učedníky a křtěte je... (Mt 28,19)“.

Jsme zvyklí říkat, že naše země je misijním územím. Proto uvedená Ježíšova slova vidíme jako to, co se naléhavě týká i naší české církve. Zároveň ale každý křesťan zažívá, jak je tato Ježíšova výzva náročná. O to více stojí za to, nechat se povzbudit slovy, která při své návštěvě v Brazílii říkal papež František. Připomeňme si některá z nich: „S rozhodností mysleme na pastoraci, která začíná na periferii, u těch, kdo jsou nejvíce vzdálení, u těch, kteří obvykle farnost nenavštěvují. Oni jsou našimi VIP hosty. Jděme je hledat na křižovatky cest.“ – A další výrok: „Bůh nás žádá, abychom byli misionáři. Kde jimi máme být? Tam, kam nás Bůh postavil, v naší vlasti, nebo tam, kam nás pošle.“

Tato slova papeže Františka jistě povzbuzují, zároveň však nutně vedou k zamyšlení: nakolik je možné přenést je do našeho středoevropského prostředí. Je zřejmé, že výroky Svatého otce vyrůstají ze zkušenosti latinskoamerické církve, kde je naprostá většina obyvatel pokřtěna a prošla nějakou náboženskou výchovou. Když vybízí, aby křesťané vyšli za hranice své farnosti k lidem vzdáleným, myslí tím hlavně, umět oslovit ty, kdo tzv. přestali chodit do kostela, ale stále jsou členy církve. Jde mu o to, oslovit je tak, aby objevili, že stojí za to se k životu víry vrátit. Situace v naší zemi je však v tomto bodě rozdílná: vyjít tzv. ven z kostela znamená oslovovat ty, kdo pokřtěni nejsou, kdo o křesťanství nic neslyšeli, a když ano, tak jen velmi zkresleně.

Z této rozdílné skutečnosti vyplývá i další úvaha. Papež František zopakoval často uváděný požadavek, že každý křesťan může být misionářem na svém místě – ve své rodině, mezi přáteli, kolegy v zaměstnání apod. Ruku na srdce: je to tak snadné, jak se to řekne? Nemáme spíš zkušenost, že je skoro nemožné „získávat učedníky“ ve svém bezprostředním okolí? Myslím, že převážně zažíváme pravdivost jiných Ježíšových slov, totiž že prorok bývá nejméně přijímán ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě (srov. Mk 6, 4). Ti, kdo patří k našemu nejbližšímu okolí, nám jsou v oblasti víry často ti nejvzdálenější. A ačkoliv s nimi žijeme v lásce a vzájemné úctě, a snažíme se o Kristu svědčit skutky, slovy to jaksi nejde. O to více pak překvapuje, když nám život umožní setkat se s někým, kdo nepatří do našeho bezprostředního okolí, kdo patří ke „vzdáleným“ lidem, ale jeho srdce hledá cosi Vyššího. Takový hledající člověk, ač vzdálený ve smyslu osobních vztahů, se nám může stát blízkým ve víře. Jeho osobnost je naladěna na podobnou vlnovou délku naslouchání Božímu hlasu, je možné s ním o Kristu hovořit. A je také možné, dá-li Pán, že se stane Jeho učedníkem.

Myslím tedy, že v našem českém prostředí platí zejména toto: Ve vztahu k našim blízkým se často musíme spokojit s tím, že Kristus není tématem našich společných hovorů, že jim o Kristu svědčíme pouze láskou, kterou jim projevujeme skutky. To je to, co se nazývá preevangelizace. Evangelizovat lze naopak ty, kdo jsou již naladěni naslouchat. Jejich srdce už totiž Něco nebo Někoho hledá, víra je v nich již Bohem zaseta, i když třeba zatím jen jako touha po Něm. Tyto lidi má smysl jít hledat, tyto vzdálené má smysl objevit jako nám blízké. U těchto lidí má smysl stát se Janem Křtitelem a hovořit o Ježíšově radostné zvěsti, vždy s vědomím, že Bůh a jeho dílo v nich musí růst, my pak se máme menšit (srov. Jan 3,30).

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"