Teploměr ukazuje 35°C a člověku se nechce dělat nic, než ležet ve stínu na lehátku. „Jak se v takovém vedru dá vůbec filosofovat…?,“ ptal jsem se ještě jako gymnasista Karla Vrány (1925–2004), který dlouhá léta přednášel filosofii v Beneventu na jihu Itálie. „Budeš se divit, ale horko je kolébkou filosofie: člověku se nechce dělat nic, než právě jenom myslet,“ překvapil mne usměvavý profesor svou odpovědí. Smí ale křesťan trávit letní čas „pouhým“ filosofováním? Tane my na mysli Marxův výrok: „Dost dlouho filosofové interpretovali svět. Teď jde o to, změnit ho.“ O co víc chtějí změnit svět křesťané! Mohou si pak ale dovolit ležet na lehátku ve stínu? Vždyť Boží království se blíží a čas se krátí!
Při četbě evangelia z této neděle by se člověk mohl domnívat, že křesťan a relax nejdou dohromady, jakkoliv kniha Genesis hovoří o tom, že Stvořitel sedmého dne odpočíval. Perikopa je totiž seskupením obrazů a podobenství se společným cílem: postavit do protikladu stálou bdělost na jedné staně a bezstarostné polehávání na straně druhé, které se člověku může i vymstít. Pak by ale křesťanství nebylo therapeutické náboženství, ale líheň neurotiků! V paměti se mi vynoří dvoumetrová postava Briana z Kalifornie, bývalého amerického marine, t.j. vojáka námořní pěchoty; v době, kdy jsme se v Římě potkali, byl jesuitský scholastik. A ten jednou prohodil: „V Kalifornii jsem potkal jednoho Čecha. S naší partou jsme ho vzali s sebou na pláž. Všichni leželi rozvalení na lehátkách, jen on stále nervozně kdesi pobíhal, cosi sháněl, komentoval, chválil, kritizoval…, no prostě hrůza – ten člověk vůbec neuměl relaxovat!,“ zakončil Brian svůj postřeh s gestem soucitu s oním nešťastníkem z české kotliny.
Jak to vidí evangelium? „Ježíš řekl svým učedníkům: Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete (Lk 12,32–48).“
Jako by se za dva tisíce let nic nezměnilo. V Itálii se nejvíc vykrádají byty na vrcholu léta, když všichni odjeli na prázdniny a jsou někde na pláži. A že profesionální lupiči uvažují i za horka naprosto chladnokrevně, dosvědčuje skutečnost, že luxusní byt slavného francouzského herce Yvese Montanda v Paříži našla jeho manželka po návratu z jeho pohřbu vyloupený. Bylo by asi pustým cynismem, přednést ji, co říkávala moje babička blahé paměti: „Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam to schová. Smělě lehne, směle vstane, nikdo mu nic neukradne.“ Je to milé, ba dojemné, jen žít podle toho nelze. Vždyť i babička sama se tím neřídila.
Jen kdo učinil příslušná opatření, může bezstarostně ležet na pláži na lehátku. Chlácholit se tím, že zloději nebudou až tak bezcitní, že násilníci nebudou tak násilní nebo že lupiči budou v horku krást méně, je čirá naivita. Svatý Ignác tuto zkušenost aplikoval na duchovní život. V exerciciích říká, že v duchovním boji neexistuje příměří; buď přemůžu toho druhého, anebo on přemůže mě. Znamená to, že jsme odsouzeni k neústálé aktivitě? Že musíme bez přestání kmitat a i na pláži nervózně pobíhat sem a tam, protože relaxovat nesmíme? Nikoliv!
Je pouze třeba si uvědomit, že obrazy, příměry a podobenství nelze brát doslova, ale přeneseně: mají nás dovést k duchovnímu významu. Duchovní ale neznamená nematerielní, neviditelný, opak toho, co vidíme. „Duchovní“ – to znamená mít duši i tělo prosáknuté Duchem svatým. Žádá-li od nás Pán neustále bdít, nespat, být stále ve střehu, soustředěn a připraven jako běžec, který čeká na výstřel ke startu, odevzdat mu veškeré vlastnictví a jmění, nemyslet na zítřek a žít radikálně v přítomnosti Boží, tak žádá věci lidsky nemožné. Tak jako laserové paprsky, svázáné do svazku, jsou tou nejostřejší pilou, tak i Duch sv. v nás mobilizuje a harmonizuje všechny síly, o kterých jsme možná nic netušili, takže pak zíráme, jakou moc má naše modlitba. Životní substance nám mohou být odňaty, můžeme ztratit všechna hmotná zabezpečení, můžeme být emarginováni, přesto nezahyneme. Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi podtrhuje, že toto je okamžik zkušenosti víry, která čerpá ze skrytých zdrojů Božích. Musíme však naše srdce zklidnit, aby tyto nové životní zdroje našlo.
František Saleský nabádá:
Bloudí a trpí-li Tvé srdce, s něhou je přiveď opět na své místo a jemně je uveď do Boží přítomnosti. A i kdyby jsi v celém svém životě už nic jiného nevykonal, než přiváděl své srdce do Boží přítomnosti, ačkoliv poté, cos ho přivedl zpět, zas odejde, Tvůj život se naplnil.
http://www.youtube.com/watch?v=Ou8hdqyCRBE
odeslat článek
vytisknout článek
