Dívám se na nedávné vydání číslo časopisu Time (29.července 2013). Jeho známá obálka je celá věnována Jorge Bergogliovi, jehož profilu vévodí titulek:
The people´s Pope – lidový Papež. Podle tohoto amerického týdeníku, který se těší neotřesitelné autoritě, jde samozřejmě o „epochální obrat“ a „historický zlom“. Při četbě článku vyvstává podezření, že jistý Jan Pavel II. byl zřejmě jakýsi zasmušilý mrzout, který se před mýtickým „lidem“ uzavřel do svého paláce.
Škoda pro žurnalisty neustále hledající „nevídané změny“, že jedna zajímavá klasifikace uvádí, že papež Wojtyła se během čtvrtstoletí svého pontifikátu setkal s takovým počtem lidí a navštívil tolik zemí světa jako žádná jiná historická osobnost. Nejenom jeho život, ale také smrt, jeho nevídaný pohřeb a potom beatifikace s gigantickou účastí lidu potvrzují, že se kolem něho neshromažďovaly pouzí zvědavci. Polskému papeži patří i další rekord. Dosud žádné lidské shromáždění, ani to na Copacabana, nemělo tolik účastníků jako mše, kterou sloužil pro pět milionů lidí v Manile na Světový den mládeže. Kdo si pamatuje také milionové zástupy z Kolína, Sydney a Madridu dobře ví, že na oněch Dnech se lid, zejména ten mladý, nikterak nezdráhal obklopovat sympatiemi také Benedikta XVI., kterého mnohá média prezentovala jako introvertního teologa, jako přítele knih spíše než lidských vztahů a jako inkvizitora spíše než charismatickou postavu.
Papež František pokračuje v tom, co dělal vždycky a co je mu „přirozené“, jak řekl několikrát na tiskovce během návratu z Ria, a dal také na srozuměnou, že byl sám překvapen důrazem, který položila média na některá jeho gesta, např. na aktovku, kterou si nesl k letadlu. V jedné televizní talk show, které jsem se účastnil, se dlouho mluvilo o velkých černých botách, které papež nosí namísto lehkých a elegantních mokasín, a vyvozovala se z toho povzbudivá ponaučení. Vzbudil jsem menší rozjitření, když jsem si dovolil podotknout, co mi řekl jeden biskup, který papeže dobře zná, že totiž ony boty obsahují ortopedické vložky a jsou vyrobeny na míru jedním obuvníkem v Buenos Aires.
Jako dobrý znalec dějin církve, jímž je po dlouhých studiích každý jezuita, se papež František jistě usmívá také další „epochální změně“, která je spatřována v jeho rozhodnutí neobývat papežské apartmá v apoštolském paláci a stát se tak „lidovým papežem“, jak konstatuje americký týdeník. Izolace papežů ve vatikánských palácích totiž začala se zrušením papežského státu a okupací města, ve kterém papežové drží nejdelší dějinnou dynastii a nikdy se v něm nikdo z nich nestal obětí atentátu spáchaného někým z „lidu“. A nejen to. Ještě před tím než roku 1871 došlo ke zmíněné okupaci Říma, procházel se Pius IX. – stejně jako jeho předchůdci – s oblibou každý večer středem města. Provázen pouze sekretářem a občas nějakým prelátem bez stínu jakékoli ochranky, šel a zdravil lidi, zajímal se, jaké jsou ceny v obchodech, zastavil se s každým, kdo mu chtěl něco říci, a žertoval v římském dialektu svým typickým, srdečným a duchaplným způsobem. Ovzduší těchto každodenních procházek přibližuje jedna epizoda. Jednoho dne spatřil na ulici plačícího chlapce. Když se ho zeptal proč, dověděl se, že ho rodiče poslali pro láhev vína, kterou koupil, ale cestou domů upadl, rozbil ji a nyní se obává návratu. Papež, monarcha, Kristův náměstek a Petrův nástupce vešel do nedalekého obchodu, vybral láhev dobrého bílého, sekretáři nařídil, aby ji zaplatil, protože s sebou neměl peněženku, a láhev pak předal chlapci.
Pius IX., kterého beatifikoval Jan Pavel II., je součástí dlouhé řady papežů, kteří se nikdy mezi lidem nepohybovali v neprůstřelném voze. Odmítnutí opancéřovaného papamobilu je tedy návratem k pradávné tradici, třebaže to přináší určité riziko navíc, jak sám papež František podotkl. Pravou novotou bylo spíše jeho rozhodnutí usídlit se nastálo v Domě sv. Marty a nechat prázdné papežské apartmá. Kdo má s oněmi prostorami nějakou zkušenost, zůstala mu zřejmě tísnivá vzpomínka na jejich návštěvu, na opakované kontroly osobní totožnosti a její interní telefonické ověřování švýcarskou gardou a vatikánskou stráží a na postávání v řadě předpokojů, v nichž úřadovaly osoby oděné do kostýmů jakoby vystřižených z nějakého historického filmu. Potom lze snadno pochopit „psychiatrický problém“, o kterém mluvil papež František v souvislosti s těmito prostorami, i jeho rozhodnutí bydlet raději v Domu sv. Marty. Petrův nástupce tedy dobře ví, že jde o dědictví minulosti, kdy byly večerní procházky papeže po Římě násilím přerušeny a byl donucen zdržovat se ve Vatikánu, zatímco město bylo okupováno ozbrojenci. Do té doby byl papež tím nejsnadněji dostupným monarchou. Až potom byl donucen žít za barikádami. Papež Bergoglio se zasloužil o to, že svým nečekaným rozhodnutím poukázal na problém, s nímž se třeba se seznámit.
Skutečným problémem je spíše určitý paradox: Mezinárodní mediální síť žíznící po celebritách, která až do Pavla VI., jevila okatý nezájem o papežství jako by bylo nějakým odpuzujícím přežitkem, zmocňuje se postavy argentinského papeže a přiděluje mu role, které nezřídka nejsou jeho. Na internetu koluje nemálo vymyšlených epizod, jejichž je protagonistou a které jej stavějí do protikladu k jeho předchůdcům. Na jedné straně „pokora a upřímnost“, jak stojí na obálce časopisu Time, na druhé neudržitelný triumfalismus. Papež František neustále vyjadřuje úctu, sympatie a intelektuální věrnost vůči svým předchůdcům, avšak šíří se spíše anekdoty o něm, ať už pravé či falešné. Ke škodě jeho magisteria, redukovaného příliš často na pouhé slogany selské moudrosti. Pravý papež Bergoglio takový není. To mediální věhlas a zájem médií z něho činí pouhou celebritu.
Z deníku Corriere della Sera, 31.července 2013
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
