Rádio Vaticana

Chýlí se k večeru na osamělé dálnici na Plzeň. Z autorádia zní hudba – právě hrají písničku jakési britské kapely. Čím více se do ní zaposlouchávám, tím více žasnu: rytmus, melodie a hlas zpěváka se tu slévají v dokonalou harmonii. I neškolené ucho zaznamená, že každý kytarový riff, každý pokles hlasu, každý úder bicích je přesně tam, kde má být. Jako když malíř tah štětce s jistotou umístí na plátně tam a ne jinam. Když hudba dozní, vypnu rádio – chci v tichu nechat v duši doznít tón, který snad musel doprovázet dotek Boží ruky už při stvoření světa. Že text sleduje běžnou šablonu typu. „I love you!“ eventuelně „I wanna fall in love with you“, v tomto případě lehce obměněnou na: „I don’t wanna fall in love with you!“, je zcela nepodstatné a slouží pouze jako „nosič tónu“ rodícího se v hrdle zpěváka.

Prožitek krásna pozdvihuje mysl k Bohu, k Božímu slovu nedělních čtení. Závěr knihy proroka Izaiáše ze 6. stol. před Kr. je zaslíbením Hospodinovy spásy nejen pro Izrael, ale pro všechny národy! Izaiáš prorokuje budoucí sjednocení lidstva ve svatém městě Jeruzalémě: „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky. […] Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů […] na mou svatou horu do Jeruzaléma.“ (Iz 66,18-21).

Kdo však dokáže přesvědčit lidstvo, aby se společně vydalo na Sion? Jisté je, že jej nesjednotí žádná idea, žádná sebevznešenější myšlenka, žádný sebepřesvědčivější argument a už vůbec žádná reklama či propaganda, ale jen živá osoba Krista, o kterém Písmo tvrdí: „Jsi nejkrásnější ze synů lidských, přetékáš milostí – máš ji na rtech.“ (Ž 45) Tou silou, která sjednocuje, překonává protiklady a soustřeďuje síly na jeden společný cíl, je tedy krása! To, co je skutečně krásné, je též pravdivé. Pravda pak vyzařuje sílu, kterou vítězí nad lží a nenávistí tím, že přetváří člověka zevnitř. Nestorova kronika vypráví, jak vyslanci velkoknížete Vladimíra poznali podle krásy liturgie, která víra je ta pravá. Pavel Florenskij říká, že askese krášlí člověka, nečiní jej jen dobrým, ale také krásným. Na Sicílii se hojně vyskytuje mužské jméno Calógero, jehož etymologie to dokresluje: skládá se z řeckých slov kalos (krásný) a geron (stařec). I stařenka a stařec mohou být krásní, když z jejich tváře vyzařuje Kristus – pravda života.

Vraťme se k písni z autorádia. Nelze i v ní objevit něco z Kristovy krásy, jeho pravdivosti a dobroty? Ono ignaciánské vidět Boha ve všech věcech přece není jen vágní poukaz na vyšší realitu Boží, nýbrž přítomnost této vyšší reality, Boha, v pozemských skutečnostech. Tato Boží přítomnost pak je jejich nejhlubší pravdou, které se nemůžeme zmocnit rozumem, nýbrž jen láskou; je totiž viditelná jen čistým očím srdce. Nazírat ji – k tomu musíme být dovedeni tvrdou a kamenitou cestou duchovního vnímání. Musíme být vychováni božským pedagogem a zasvěceni do tajemství smrti a života. To však je spojeno s bolestí a trýzní. Je to trýzeň umělce, který svádí boj o onen jedinečný tah štětcem, o tu jedinou pravdivou formu, o to jediné možné ztvárnění inspirace, která jím hýbe. Na konci je však krása, rodící se z disciplíny, nesvádí proto z cesty pravdy, ale živící duši touhou vytrvat.

List Židům nás upomíná: „‘Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.’ V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil.“ (Žid 12,5-7.11-13).

Universálnost nabídky spásy, prorokované Izaiášem, se v evangeliu střetává s tvrdostí Ježíšových požadavků: Ne všichni vejdou dokořán otevřenými vraty do Božího království, ale jen ti, kteří se tam vtěsnají úzkou branou. Neumřel Ježíš za všechny, ale jen „za mnohé“? Samozřejmě, že za všechny. Ale to neznamená, že je spása v nabídce na každém rohu, dle libovůle a bez námahy. I tam, kde Ježíšovo podobenství vypráví, že když nepřišli pozvaní, poslal Pán sluhy na rozcestí, aby zvali všechny bez rozdílu, neušetří jim přísnou kontrolu svatebního šatu při vstupu do svatební síně. (srov. Mt 22,1-14). Četná další podobenství nabádají k nasazení všech sil, nebojíce se ani dotěrnosti, ba ani podvodného (srov. Lk 16,1-8), či násilnického jednání (srov. Mt 11,12). Ježíš tím ukazuje, jak musí člověku záležet na tom, aby se dostal dovnitř království. Z jakési přemíry „tolerance“ jsme polevili ve starostlivosti o vlastní spásu a ještě více o spásu druhých. Není bezpočet cest do nebe, ale jen jedna jediná Cesta, Pravda a Život. Kráčí po ní ten, kdo žije s Kristem, byť by Jej neznal, ale je člověkem nerozděleného srdce.

Samotná příslušnost k Církvi není nárokem na spásu. Tak se může stát, že nás tzv. nevěřící předejdou a před námi se brána uzavře. Ono ‘Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!’ nebude žádným argumentem. Naopak: „… jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“ Ježíšova klíčová výzva proto zní: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi!“ (Lk 13,22-30) Ty těsné dveře jsou Kristus sám a prochází se jimi pravdivostí života. Ta nám propůjčuje onu krásu svatebního šatu, nutnou pro vstup do Božího království a pomůže nám najít onen správný tón, který nedrásá, ale oblažuje duši toho, kdo mu naslouchá, předzvěstí ráje.

Bože, ty vedeš úsilí věřících k společnému cíli; uč nás milovat, co přikazuješ, a toužit po tom, co slibuješ, aby uprostřed proměn tohoto světa naše srdce pevně přilnulo k tomu, v čem je pravá radost. (Introitus)