Finanční kapitalismus neboli imperialismus je nejvyšší stadium kapitalismu, tvrdil Karel Marx, podle něhož tato dějinná fáze lidstva vede nejen k úpadku životní úrovně proletariátu, ale nutně také ke kýžené revoluci. V této podivné argumentaci, jak se zdá, je i dnes, s menšími obměnami, spatřována podstata pokroku. Uveďme dvě různě datované zprávy, které se objevily v italském deníku Corriere della Sera. 16. ledna 2008 tento milánský list referoval o „neformálním pozvání, kterým jedna univerzita v Hong Kongu nabídla studentům večeři pod jedinou podmínkou, že to budou gayové či lesby. Sponzorem byla jistá obchodní banka, americký kolos Lehman Brothers“. Iniciativa, jak podotýkal dále italský list, se opakovala na různých místech Asie, včetně Singapuru, kde je homosexualita zakázána. 12. listopadu 2012 v článku pod titulem „Velké banky chtějí bojovat za práva gayů“ informoval deník Corriere della Sera o plánovaném „londýnském setkání představitelů největších světových bank (Bank of America Merrill Lynch, Citi, Deutsche, Credit Suisse, Goldman Sachs, Hsbc), kteří se poprvé v Evropě radili o tom, jak favorizovat práva svých zaměstnanců gayů, leseb, bisexuálů a transsexuálů“.
V italském parlamentu se nyní do čela boje na obranu důstojnosti gayů před homofobií, tedy diskriminací a intolerancí, postavili - ve jménu rovnosti - dědicové italské komunistické strany. Nikoli náhodou předkládala vláda jednoho z nich, Massima D´Alemy, již v roce 1999, tedy těsně před svým pádem, návrh zákona, jehož první článek deklaroval „úsilí o naplnění principu rovnosti a vytvoření záruk, aby rozdíly pohlaví, rasy, etnického původu, jazyka, náboženství, osobních přesvědčení, politických názorů, postižení, věku a sexuální orientace nebyly příčinou diskriminace“. Abychom však byli poctiví, nejenom levice hlásá tuto permanentní evoluci morálky. Za tzv. gay manželství a jejich právo adoptovat děti se zasadila nejenom vláda francouzského socialisty Hollanda, ale také britského konzervativce Camerona.
Co spojuje tyto tak odlišné, ekonomické a politické důvody? Co je společným jmenovatelem snah bankéřů, socialistů, marxistů i konzervativců? Odpověď je snadná: gnóze. Tímto slovem bývá označováno spiklenecké krédo těch, kdo chtějí vytvářet alternativní desatero ctnostného, šťastného a spravedlivého života; těch, kdo bezmezně věří v diagnózy vytvořené vlastním rozumem a chtějí přetvořit svět tak, aby odpovídal jejich ekonomickým a ideologickým zájmům; těch, kdo svoji vůli k moci podsunují všem ostatním jako by to byla společná lidská touha po spravedlnosti.
Dvacáté století bylo laboratoří velkolepých nástupů gnóze k moci a to jak na levé, tak na pravé straně politického spektra. Dnešní hrozby mohou být mnohem závažnější. Argumenty, které papežové stavějí proti gnózi, jsou shrnuty v knize Papežové a zednářství (Angela Pellicciari, I Papi e la massoneria, Ares, Milano 2007). O tomto tématu se dnes spíše mlčí, nebýt několika výroků papeže Františka. V encyklice Lumen fidei (č.47) mluví o přitažlivosti a stoupencích gnóze právě v dnešní době a během tiskovky na palubě letadla při návratu z Brazílie zmínil papež různé druhy lobby, které mu dělají starosti, a mezi nimi také tu zednářskou.
Ne náhodou mluví Petrův nástupce ve svých kázáních také o ďáblu, nepříteli lidské přirozenosti. Kdysi byla démonologie kapitolou teologických studií. Představuje útěšnou věroučnou reflexi Kristova vítězství nad vládcem tohoto světa (srov. Jan 12,31). Tento nosný, optimistický prvek duchovního života se však vytrácí, pokud je patřičná zmínka o ďáblu chápána jako přežitek či přepjatost. V takovém případě pak duchovní boj, který probíhá a ztělesňuje se v lidských dějinách, dostává rysy tragédie anebo naopak frašky. Obě krajnosti jsou pochopitelně na škodu lidským duším, o jejichž spásu jde v dějinách doopravdy a jedině.
Kapitola víry o démonech, jejich záměrech a klamech, nepochybně také potřebuje určité aggiornamento. A 20. století k tomu poskytlo nemálo podnětů. Největší zkušeností onoho osvíceného století je fakt, že pokušení čili svody a klamy démona nepůsobí jenom individuálně, nýbrž také kolektivně, sociálně. Dokáží kreovat společnost, jak předvedly totalitní režimy, založené na bludech odporujících zároveň víře i rozumu. Tyto moderní svody se šíří jako mentalita utvářející pokroucené mezilidské vztahy, ba i instituce, a konstruují imaginární lidské dějiny, ve kterých není místo pro Boha a tím méně pro spásu. Člověk se pozvolna ocitá v jakési abstraktní síti, která je natolik záludná, že uvíznutí v ní lze pokládat za příjemné spočinutí.
„Naše duše však vyvázla jako pták z ptáčníkovy léčky“ – pěje Žalmista (Žl124,7).
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
