Rumunská církev si váží krve mučedníků, prolité za komunistického pronásledování. Poté, co v byli tomto desetiletí povýšeni k úctě oltáře dva rumunští biskupové maďarského původu, Szilárd Bogdánffy (2010) a János Scheffler (2011), slavil dnes v Bukurešti kard. Angelo Amato beatifikační liturgii třetího – a nikoliv posledního – mučedníka rudé totality. Je jím potomek posledního moldavského knížete, diplomat a vzdělanec, který svůj život strávil apoštolátem na pařížských a bukurešťských předměstích. Katolický kněz mons. Vladimir Ghika.
Narodil se na Boží hod Vánoční roku 1873 v Konstantinopoli, kde jeho otec Ioan Ghika zastával úřad rumunského velvyslance. Matka, princezna Alexandrina Moret Blaremberg, pocházela z bourbonské dynastie. Byla velmi oddána pravoslavné církvi, kde malý Vladimír přijal svátost křtu. Poté se mu dostalo příslušného vzdělání, tentokrát v protestantském prostředí Toulouse a Paříže. Také on byl nasměrován k diplomatické kariéře – kromě politických věd však studoval rovněž medicínu, botaniku, umění, literaturu, historii a právo. Jeho mladistvý zájem o teologii jej přivedl roku 1898 do Říma, kde na budoucí papežské univerzitě Angelicum, tehdejší koleji sv. Tomáše, získal doktorát z teologie. Právě v tomto období se rozhodl ke vstupu do katolické církve, aby mohl být podle svých vlastních slov „ještě ortodoxnější”. Učinil tak vyznáním víry 13. dubna 1902 v bazilice sv. Sabiny na římském Aventinu. Jeho volba však hluboce zasáhla matku Alexandrinu. Pro mladého Vladimíra nastal tvrdý vnitřní boj – toužil po plném odevzdání se Kristu v kněžství, zároveň chtěl matku ušetřit dalšího utrpení. Požádal proto o radu Svatého otce Pia X., který mu navrhl prozatím kněžské svěcení odložit a věnovat se plně laickému apoštolátu.
Tuto výzvu Vladimir Ghika ihned uposlechl, tím spíše, že mu Boží prozřetelnost o dva roky později připravila další významné setkání. V Soluňi poznává sestru Vincenzu (Eleonoru Pucciovou) z kongregace vincentek. Vladimirovo charitativní poslání tím nabývá konkrétní podoby – v Rumunsku roku 1906 otevírá první bezplatnou zdravotní ambulanci Bethleem Mariae a zakládá nemocnici sv. Vincence z Pauly, vůbec první katolické charitativní dílo v zemi. V průběhu první světové války uskutečňuje četné diplomatické mise a současně jako ošetřovatel pečuje o zraněné na rumunské i italské frontě. S překvapivou přirozeností přitom přechází z diplomatických kruhů mezi lidové vrstvy – řídí se přitom soukromým heslem: „Opravdový soucit je němý a má vždy hbité ruce” ( V. Ghika, Pensées pour la suite des moura, 254). Od dvacátých let působí ve francouzském hlavním městě. Zde mu 7. října 1923 tehdejší pařížský arcibiskup, kard. Louis-Ernest Dubois, udělil kněžské svěcení v kostele lazaristů, kde odpočívají ostatky sv. Vincence. Vladimíru Ghikovi bylo padesát let. Celou jeho kněžskou službu trvale doprovázel naléhavý hlas: „Můj knězi, jak si troufáš skutečně a plně přinášet Mou oběť, pokud nejdříve beze zbytku a bezvýhradně neobětuješ sám sebe?” ( cit.,246)
Krátce po vysvěcení papež Pius XI. udělil Otci Ghikovi povolení sloužit mši svatou jak v západním, tak ve východním obřadu, čímž se blahoslavený stal prvním rumunským knězem biritualistou. Své nařízení Pius XI. odůvodnil výjimečně plodnou Ghikovou apoštolskou činností. Tentýž papež O. Ghiku v květnu 1931 jmenoval apoštolským protonotářem, tedy úředníkem římské kurie, a udělil mu titul kaplana Jeho Svatosti. Mons. Ghika však pro papeže Rattiho nadále zůstal “apoštolským tulákem”, jak jej v soukromí nazýval.
Ghikovu kněžskou službu můžeme rozdělit do dvou etap – pařížskou (1923-1939) a bukurešťskou (1939-1954). Zhruba do poloviny dvacátých let minulého století se datuje Ghikův příchod do pařížských dělnických čtvrtí Gentilly a Villejuif. Kněží zde nebyli zrovna vítáni, neboť marxistická ideologie dorazila do ubohé scenérie chudoby a nahromaděného vzteku dříve než Boží slovo. Prvními návštěvníky Ghikovy dřevěné boudy, kterou přeměnil na jednoduchou kapli, se tak paradoxně – nebo prozřetelnostně – staly děti. Chodily za Santa Klausem, jak rumunského kněze pojmenovaly, a „dívaly se na jeho mši”. Blahoslavený je přijímal stejně jako svého přítele Jacquese Maritaina a další známé filosofy, literáty a výtvarníky tehdejších evropských salónů. Zajímal se o jejich rodiny a dětské hry a nabízel jim něco podnětnějšího a ryzejšího než skýtal život ulice. Kolem rumunského kněze se utvářelo stále početnější společenství, což nového pařížského arcibiskupa, kard. Jeana Verdiera, přimělo k rozhodnutí založit v periferní čtvrti Villejuif novou městskou farnost s kostelem sv. Terezie od Dítěte Ježíše. Zázraky se však nedějí bez mnoha obětí, jak dokládá jeden z dopisů, dochovaných v bohaté korespondenci mons. Ghiky. Chovanka z dívčího pensionátu v Blois kněze informuje, že společně se svými přítelkyněmi obětovala za úmysly jeho apoštolátu: „520 svatých přijímání, 1750 skutků tělesného umrtvování, 63 odmítnutí vycházek a 127 odřeknutí sladkostí...”
Hlavní snahou Otce Ghiky bylo navrátit do Otcova domu duše, které beznadějně zatvrdly nebo se zasvětily zlu. Na tento úmysl věnoval on sám i jeho věřící mnoho obětí a modliteb. Nelze vypočítat všechny konverze, které jsou plodem tohoto úsilí. Zmiňme alespoň příběh rumunského spisovatele Panaita Istratiho, který se ve francouzském literárním prostředí nadchl pro ideály socialismu. Při dvou cestách do Sovětského svazu koncem dvacátých let (1927,1929) z nich však rychle vystřízlivěl. Svůj zážitek popsal v díle Vers l’autre flamme (K jinému plameni), které mu s podtitulkem “Vyznání ztroskotance” skutečně přineslo životní prohru. Pařížští levicoví intelektuálové jej dokonce obvinili z fašismu. Pouze katolík François Mauriac jej v dopisech ujišťoval o nezměrné Boží lásce, čímž ještě stupňoval Istratiho hněv nad vlastním selháním. Roku 1934 spisovatel umíral sám v bukurešťském sanatoriu. Mons. Ghika za ním přicestoval z Bruselu a u pronesl u jeho smrtelného lůžka pronesl jen málo slov. Konkrétní gesta milosrdné lásky však způsobila, že se Istrati s Bohem smířil ještě před konečným setkáním.
Ghikův apoštolát čerpal z nepřetržité modlitby. Mezi mnoha myšlenkami, které si zaznamenával na malé kousky papíru, nacházíme i následující: “Modlitba je jediný jazyk, kterému by zřejmě celý vesmír mohl porozumět” ( srov. Anca Martinas, Vladimir Ghika, Editrice Velar 2013, 26). Vyslovil ji člověk, který mluvil dvaadvaceti jazyky a procestoval všechny světadíly.
Posledních patnáct let života mons. Ghika strávil ve své vlasti. Zavítal sem na návštěvu rodiny v létě 1939 a po vypuknutí druhé světové války se již nemohl vrátit do Paříže. Neustával ve své službě a neopouštěl věřící ani při spojeneckých náletech. Při jednom z bombardování Bukurešti byl zrovna na návštěvě vězeňkyň, odsouzených za prostituci, ve věznici Văcăreşti. Každý týden tu slavil mši svatou. Odmítl sestoupit do krytu a zůstal v modlitbě s vězněnými ženami, dušemi cennými Bohu...
Po nástupu komunismu navzdory naléhání svých příbuzných odmítl emigraci. Věnoval se převážně náboženské a charitativní činnost, přesto jej režim považoval za politického nepřítele. V letech 1948-1952 rumunský totalitní režim uvěznil celou katolickou hierarchii. Mons. Ghika se snažil diplomatickými kanály udržovat vztah nové podzemní církve se Svatým stolcem, čímž si vysloužil obvinění z velezrady. Byl zatčen 18.11.1952 a odsouzen po ročním nelidském vyšetřování ve vykonstruovaném procesu (25.10.1953). „Neexistuje větší pocta než být vězněn pro Krista. Vězení je natolik posvátné místo, že bych se toto nikdy nebyl nadál”, pronesl osmdesátiletý kněz krátce před smrtí v bukurešťské věznici Jilava (16.5.1954). V roce 1968 byly ostatky mons. Ghiky přeneseny na pravoslavný hřbitov Bellu v rumunském hlavním městě.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
