„Věříme v lásku k Bohu a k druhým? Anebo jsme v tomto bodě nominalisty?“ – tuto otázku položil papež František v
homilii pronesené v římské bazilice sv. Augustina minulou středu, na svátek nejznámějšího latinského církevního učitele. Poněkud nečekaný odkaz na středověký filosofický směr papež vzápětí vysvětlil upozorněním, že „druhého člověka nepotkáváme abstraktně, jako nějaké slovo, nýbrž jako konkrétního bratra“. Z řečeného tedy mimo jiné plyne, že nominalismus není překonaný a sterilní myšlenkový směr, jak by se mohlo zdát z toho, co se o něm lze dozvědět z učebnicových definic, o kterých dnes slýchávají nanejvýš jen studenti některých filosofických oborů, popřípadě teologických fakult. Vliv tohoto spekulativního filosofického názoru nejenom trvá, ale není nikterak pozitivní, a to dokonce na tom nejzásadnějším poli křesťanské praxe, jímž jsou mezilidské vztahy. Z řečeného ovšem vyplývají další a neméně nečekané otázky: Copak tedy ještě v dnešní době klíčí plody středověkých disputací? A jak je to možné, když jsme se alespoň tady na Západě s oním zaostalým středověkem rázně a zásadně už dávno vypořádali?
Rozumové hloubání o vztahu člověka k realitě opravdu není moderní. Právě novověk totiž ve všech oblastech lidské činnosti začal stavět na důsledném odhlížení od pravdy, zvláště pokud má náboženský ráz. Člověk tak postupně podléhal pokušení upřednostňovat privátní prostor vlastní myšlenkové invence na úkor sdílené reflexe nad realitou. S tím velice přímo souvisejí masivní ztráty na lidských životech způsobené zločinnými a zavrženíhodnými ideologiemi, které přinesl a přináší tento pokrok. Korigovat je totiž třeba realitu odporující lidským omylům a nikoliv lidské nitro, jak ostatně nadále hlásá i dnešní kultura „politické korektnosti“.
Média, která dnes určují obsahy povědomí sdíleného konkrétními lidmi, nepochybně nevedou člověka ke hloubavému hledání pravdy, nýbrž jenom ho přesvědčují, že už ji sám dobře, ba lépe zná. Odvádějí konkrétního člověka od individuálně ověřitelné reality k té vzdálené, kterou si ověřit nemůže. A z konkrétních skutečností vytvářejí pouhá slova: čím abstraktnější, tím lepší. A čím větší počet lidí je těmito abstrakcemi uchvácen, tím lépe. Domnělá mediální informovanost se tak pojí s reálnou ignorancí. Převádí dokonce i setkání s konkrétními lidmi na abstraktní hru se slovy. Média tímto způsobem budují sveřepá slovní klišé, která konzumenta uvádějí na předem dané cesty; rozvíjejí striktně povrchní a nepřehlednou šíři znalostí, která brání lidem setkat se v pravdě. Tento „nominalistický mechanismus gnostické kultury a transverzálních hodnot“ – jak napsal v 90.letech v jednom traktátu O. Bergoglio – „dusí moc Jediného Slova,“ toho Božího, Vtěleného.
Nominalismus upírá lidskému jazyku schopnost sdílet tajemství, které spojuje lidi v jedinou Boží rodinu. Dnešní jedinec je zahlcen nejenom nepřeberným aktuálním množstvím takzvaných informací, ale také táhlými a vtíravými, dějinnými a sociálními klišé, která mu vyhrožují ztrátou identity v případě, že by je chtěl opustit.
Politická debata nikoli jen u nás nabrala podobu pluralitních řečnických cvičení sekulárního proselytismu, ve kterých jde o pravdu patrně jen nedopatřením. K ospravedlnění tohoto stavu stačí slůvko demokracie, přestože každý ví, že lid vládu v rukou nemá, a ani zákonodárci zastupující lid zákony nepíší, nýbrž jenom poslušně schvalují. Jinak by totiž nemohly vzniknout takové absurdity jako např. zákonné redefinice manželství a to právě ve státech pyšnících se demokraciemi s nejdelší tradicí.
Takovýto popis stavu věcí zajisté není příliš útěšný. Má však přesto jednu velice pozitivní a samozřejmě paradoxní črtu. Vede totiž k prozření, že Boží království, které je mezi námi – jak praví Kristus - nepřijde demokratickou cestou. Nepřetržitě totiž roste vírou projevovanou konkrétně, individuálně i společně. Nikoli ovšem vírou v cokoli.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
