Nový portál Vatikánského rozhlasu

Především zdravím vás, uprchlíky a uprchlice. Vyslechli jsme Adama a Carol, kterým děkuji za jejich silná a protrpěná svědectví. Každý z vás, drazí přátelé, přináší životní příběh, který k nám promlouvá o dramatech války a konfliktů, jež se často váží k mezinárodní politice. Avšak především s sebou nesete lidské a náboženské bohatství, které je třeba přijmout a nikoli se jej obávat. Mnozí z vás jsou muslimové, či příslušníci jiných náboženství, pocházíte z různých zemí a různých situací. Nesmíme mít strach z odlišností! Bratrství nám odhaluje, že tyto rozdíly jsou bohatstvím a darem pro všechny! Žijme jako bratři!

Řím! Pro mnohé lidi se toto město stává druhou etapou jejich trasy po Lampeduse nebo dalších místech vylodění. Jak jsme slyšeli, často podstoupili těžkou a vyčerpávající cestu, při níž byli vystaveni násilí. Myslím proto zejména na ženy a matky, které toto všechno snášejí, jen aby zajistily svým dětem a samy sobě nadějnější život a budoucnost. Řím by mělo být město, kde se do tváře vrátí úsměv a kde člověk opět nalezne svou lidskou důstojnost. Mnozí lidé, kteří ve svém povolení k pobytu mají vepsané právo na mezinárodní ochranu, jsou však častokrát zde i na jiných místech nuceni žít v obtížných a nedůstojných situacích, bez možnosti zahájit důstojný život a myslet na novou budoucnost!

Děkuji tedy všem, kteří se zasazují o přijetí těchto lidí v rámci projektů, jakým je toto centrum a další církevní, veřejná a soukromá střediska. Děkuji Otci Giovannimu a spolubratřím; vám – pracovníkům, dobrovolníkům a dobrodincům, kteří dáváte nejenom materiální dary či svůj čas, nýbrž snažíte se navázat vztah se žadateli o azyl a s uprchlíky. Uznáváte, že to jsou lidé a snažíte se nalézt konkrétní odpověď na jejich potřeby. Udržujte stále při životě jejich naději a pomáhejte jim získat zpět ztracenou důvěru! Ukažte jim, že skrze přijetí a bratrství je možné otevřít okno vedoucí do budoucnosti – možná spíše dveře než okno – a že budoucnost není ztracena! Je krásné, že pro uprchlíky zde společně s jezuity pracují křesťané a křesťanky, ale také nevěřící, či lidé jiného vyznání. Spojili se ve jménu společného dobra, které pro nás křesťany je výrazem Otcovy lásky v Ježíši Kristu. Sv. Ignác z Loyoly si přál, aby v jeho římském bydlišti byl také prostor pro přijetí chudých. Otec Arrupe v roce 1981 založil Jezuitskou uprchlickou službu a žádal, aby římské středisko této služby sídlilo právě v této budově, v samém jádru města. Vzpomínám také na duchovní rozloučení Otce Arrupeho v Thajsku, které proběhlo právě ve středisku pro uprchlíky.

Sloužit, doprovázet, chránit – tyto tři pojmy jsou pracovním programem pro jezuity a jejich spolupracovníky.

Sloužit. Co to znamená? Znamená to pozorně přijmout přicházejícího člověka, znamená to sklonit se nad potřebným a podat mu ruku – beze strachu a vypočítavosti a naopak s něhou a pochopením tak, jako se Ježíš skláněl k apoštolům, když jim umýval nohy. Sloužit znamená pracovat po boku nejpotřebnějších a ustavit s nimi v první řadě lidský vztah vzájemné blízkosti a soudržnosti. Solidarita je slovo, kterého se rozvinutější svět obává. Snaží se je nevyslovovat, téměř jako by to byla nadávka. To slovo je ale naše! Sloužit znamená rozpoznat a přijmout požadavky spravedlnosti a naděje a společně hledat cesty, konkrétní cesty osvobození.

Chudí jsou rovněž přednostními učiteli při našem poznávání Boha. Jejich křehkost a prostota odnímají masku našemu sobectví, našim falešným jistotám, našim nárokům soběstačnosti. Přivádějí nás k tomu, že zakoušíme Boží blízkost a něhu a přijímáme do svého života lásku i milosrdenství Otce, který s taktem a trpělivou důvěrou pečuje o nás všechny.

Přál bych si proto, aby se z tohoto místa přijetí, setkání a služby vznesla otázka pro každého obyvatele římské diecéze : skláním se nad potřebným člověkem nebo mám strach, že si zašpiním ruce? Jsem uzavřen sám do sebe a svých záležitostí, nebo si všímám člověka, který potřebuje pomoci? Sloužím pouze sám sobě, nebo dokážu sloužit druhým jako Kristus, který přišel, aby sloužil až k darování svého života? Dívám se do očí těm, kdo se dožadují spravedlnosti, nebo stáčím pohled stranou, abych jim nemusel hledět zpříma do očí?

Doprovázet. Centrum Astalli za léta své existence urazilo kus cesty. Na počátku nabízelo základní přijímací službu – jídelnu, nocleh a právní pomoc. Poté se naučilo, jak lidi doprovázet při hledání práce a zapojení do společnosti. A konečně začalo nabízet také kulturní aktivity, které přispívají k tomu, že se rozrůstá kultura přijetí, setkání a solidarity, vycházející z ochrany lidských práv. Samo přijetí nepostačuje. Nestačí rozdat obložené housky, pokud zároveň s nimi neposkytnu možnost naučit se, jak stát na vlastních nohou. Dobročinnost, která chudáka ponechá v jeho původním stavu, nedostačuje. Skutečné milosrdenství, které nám Bůh dává a jemuž nás učí, požaduje spravedlnost. Žádá, aby se chudý člověk vydal takovou cestou, která by mu pomohla z jeho stavu. Požaduje po nás – církvi, městu Římu, státních úřadech – aby již nikdo nepotřeboval jídelnu, nouzové bydlení, službu právní asistence, vedoucí k uznání práva na život a na práci, práva na plnohodnotnou lidskou existenci. Adam ve svém svědectví řekl: „Uprchlíci se musí co nejvíce snažit, aby se integrovali do italské společnosti“. To je právo – právo na integraci! Carol uvedla: „Syřané v Evropě cítí velkou zodpovědnost, aby nebyli na přítěž. Chceme se cítit aktivní součástí nové společnosti.“ A také to je jejich právo! Tato zodpovědnost má tedy etický základ, je to síla, která chce spoluvytvářet. Kladu si však otázku: doprovázíme toto úsilí?

Chránit. Sloužit a doprovázet znamená rovněž chránit, postavit se na stranu slabšího. Kolikrát jen pozvedáme hlas na obhajobu vlastních práv a kolikrát jsou nám lhostejná práva druhých! Kolikrát nedokážeme nebo nechceme propůjčit hlas těm, kteří – jako vy – trpěli a nadále trpí. Lidem, jejichž práva jsou pošlapávána, kteří zažili tolik násilí, že v nich udusilo touhu po spravedlnosti!

Pro celek církve je důležité, aby se přijetí chudých a podpora spravedlnosti nesvěřovala pouze „odborníkům“ v oblasti, nýbrž aby se na ně zaměřila veškerá pastorace, formace budoucích kněží a řeholníků, normální chod farností, hnutí a církevních sdružení. Z hloubi srdce nyní řeknu něco velice důležitého – chtěl bych vyzvat zejména řeholní instituty, aby s vážností a odpovědností interpretovaly toto znamení času. Pán nás volá k tomu, abychom s větší odvahou a velkorysostí přijímali potřebné ve svých společenstvích, prázdných řeholních domech a klášterech…Drazí řeholníci a řeholnice, prázdné kláštery církvi neposlouží tím, že je přeměníme na hotely a budeme na nich vydělávat. Prázdné kláštery nepatří nám, ale Kristovu tělu, kterým jsou uprchlíci. Pán nás volá k tomu, abychom velkoryse a odvážně otevřeli prázdné kláštery. Není to jistě jednoduché, vyžaduje to úsudek a zodpovědnost, avšak zároveň také odvahu. Již dnes konáme hodně, ale možná jsme povoláni, abychom vykonali ještě více tím, že budeme přijímat potřebné a odhodlaně sdílet to, co nám Prozřetelnost darovala k naší službě. Musíme překonat pokušení duchovní mondénnosti, abychom byli nablízku prostým a především nejposlednějším lidem. Potřebujeme solidární společenství, která by žila lásku v konkrétnosti!

Každý den se v tomto a jiných střediscích mnozí, hlavně mladí lidé řadí do fronty, aby dostali teplé jídlo. Tito lidé nás upomínají na utrpení a dramata, jimiž prochází lidstvo. Ale onen zástup nám také říká, že každý z nás může něco udělat – a to ihned. Stačí zaklepat na dveře a zkusit říci: „Tady jsem. Jak mohu pomoci?“.

Přeložila Jana Gruberová

Další články z podrubriky Promluvy