Rádio Vaticana

„Nelze poznat Ježíše a obejít se přitom bez problémů. A odvažuji se říci: »Chceš-li mít problém, jdi a poznávej Ježíše. A budeš mít ne jeden, ale spoustu problémů.« Ale taková je cesta poznávání Ježíše! Nelze poznat Ježíše cestováním v první třídě. Ježíše poznáváme na obyčejné cestě každého dne. Nelze Jej poznat v poklidu, ani v knihovně...!“ Je nezbytné „poznat Ježíše jazykem činu“. Opravdového poznání Ježíše lze tedy dojít těmito třemi prostředky: myslí, srdcem a činem. A pokud „takto poznám Ježíše, pak jsem Jím uchvácen“.

Tak jako vždy, i skrze tuto homilii z 26. září 2013 v kapli Ducha sv. v domě sv. Marty, prozařuje nadšení papeže Františka pro Krista, kterým je doslova uchvácen. Těžko se ubránit tomu, aby jako jiskra nepřeskočil jeho entusiasmus i na nás, kteří slyšíme papežův hlas prostřednictvím rozhlasu, či čteme jeho myšlenky. A to přesto, že Svatý otec nám neslibuje nic příjemného, nýbrž výslovně nepříjemnosti, problémy. A kdo už má rád problémy? Nechceme mít spíš klid?

Perikopy této neděle nám vyprávějí o lidech, kteří si problémy v životě dělat nemínili: chtěli strávit život v pohodě a nenechat se nikým rušit. Prorok Amos, který patří k největším starozákonním kritikům lhostejnosti, korupce a asociálního chování, nazývá takové lidi „bezstarostnými“. Tato jejich bezstarostnost nebyla neškodná, vedla je totiž k usurpování si majetku na úkor chudých. Prorok proto hřímá: „Běda těm, kdo si zpupně žijí […] bezstarostně […] Léhají na ložích ze slonoviny, hoví si na divanech, jídají jehňata […] Prozpěvují si za zvuku harfy, vymýšlejí si jako David hudební nástroje. Z misek pijí víno, nejlepším olejem se natírají, ale nad Josefovou zkázou se netrápí. Proto nyní půjdou v čele vyhnanců do zajetí, skončí jásot povalečů!“ (Am 6,1a.4-7).

Nevybíravá slova Amosova je třeba zasadit do kontextu. Izrael 8. století př. Kr. se nazýval též „Dům Josefův“. Budilo to hrdou vzpomínku na slavného předka, který to v Egyptě dotáhl až na vicekrále. Ti, kteří se jím chlubili, rádi zapomínali, že Josef byl do Egypta prodán svými bratry jako otrok. Titul „Dům Josefův“ by musel mnohem spíše zavazovat k péči o chudé a hladové, neboť jako takoví přišli Izraelité v době neúrody do Egypta prosit Josefa o pomoc. On jim ji velkoryse poskytl. Dědici Josefovi činí však pravý opak a proto Amos pro ně předvídá trest Boží. Ten se za padesát let skutečně dostaví: V roce 722 př. Kr. Severní Izrael dobijí Asyřané, zcela jej zničí a odvlečou obyvatele do vyhnanství.

Ježíš navazuje na tuto sociálně kritickou prorockou tradici, která se v jeho době stala opět aktuální. Chudoba přitom nebyla ve Starém zákoně žádnou ctností. Považovala se za důsledek nedostatečné píle a snahy o sociální vzestup. Bohatství a majetek platili naopak za znamení Hospodinovy přízně. Teprve postupně se v Izraeli ustálí vědomí, že existují lidé, kteří jsou nemajetní, nikoliv však vlastním zaviněním. Jim patří speciální péče Jahveho. Ježíš se s nimi ztotožňuje, ba stává se jedním z nich. Nepředkládá přitom nějaké učení o majetku jako takovém, ale jde mu o člověka, který na svém vlastnictví lpí a nic jiného než svůj majetek nevidí. Co to s člověkem udělá, vykreslí Pán v podobenství o chudáku Lazarovi a boháči, kterého bohatství tak zaslepí, že je vůči nouzi druhého lhostejný. Ve své zatvrzelosti vytěsní všechna varování a spěje tak nezadržitelně do zkázy. Sám si ji připravil.(srv. Lk 16,19-31) Ne že by majetek byl sám o sobě špatný. Je dobrý, když se stane prostředkem pomoci bližnímu a zmírnění jeho nouze. Převrátí-li se ale v slepou touhu po penězích, může se stát kořenem všeho zla, které nahlodá i samotnou víru. Že tomuto nebezpečí jsou vystaveni i služebníci Církve, věděl už apoštol Pavel, který považuje lásku k penězům za neslučitelnou s vyznáním víry v Krista. Klade proto naléhavě Timoteovi na srdce: „Boží muži, usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Dobře bojuj pro víru, zmocni se věčného života. K němu jsi byl povolán, a proto jsi složil před mnoha svědky slavnostní vyznání.“ (1 Tim 6,11-16) Nechyběli nikdy ženy i muži, kteří se chtěli připodobnit ke Kristu právě chudobou, kterou chápali jako výraz víry v Boží prozřetelnost. Byli to zejména poustevníci, jako Antonín Veliký. František z Assisi se s chudobou, zosobněnou krásnou ženou, mysticky zasnoubil. Ignác z Loyoly viděl v chudobě ten nejlepší prostředek, jak se dát plně do boje o Boží království. V rozjímání O dvou praporech (Ex 142) Ignác označuje touhu po bohatství jako první stupeň taktiky „úhlavního nepřítele lidské přirozenosti“ jak svádět lidi, aby „snadněji došli k marnivé světské cti a potom k vyzrálé pýše“ a odtud „ke všem ostatním nepravostem“. Chudobu, jak „duchovní“, tak „skutečnou“ naproti tomu považuje za vyvolení následovat Krista „chudého a pokorného“.

V homilii shora citované Papež František říká: „Nelze poznat Ježíše a nenechat se Jím uchvátit, nevsadit svůj život na Něho. Když si mnozí lidé, včetně nás, kladou otázku: »Kdo je to?«, Boží Slovo nám odpoví: »Chceš-li poznat, kdo to je, čti, co ti o Něm říká Církev, mluv s ním v modlitbě a jdi s Ním Jeho cestou. Tak poznáš, kým je tento člověk.« To je cesta. Každý musí přijmout rozhodnutí!“ Ve světle papežových slov můžeme shrnout: Vzdát se něčeho – byť malého – se může zdát ztrátou a způsobit nám problémy; činíme-li tak pro Boha, promění se to v zisk! Myslí, srdcem a činem poznáme Krista a to je totéž jako zmocnit se věčného života. Už teď.